Žatec shůry…
… aneb jak jsme se z dědy Pepíka pokusili udělat pilota…
Přistání je v podstatě řízený pád. Dobré přistání je takové, po kterém lze letadlo i pilota znovu použít...
Když byl děda Pepík v Žatci poprvé, usadili jsme ho na chvilku na simulátor. Mno, užil si to tak, že od tý doby touží se tam zase podívat a zkusit si to. Využil jsem k tomu čtvrteční cestu na schůzi žateckýho klubu…
Sice jsem díky tomu po noční nic nenaspal, ale tak,… pro jednou se to přežije, ne? Dal jsem doma sprchu, sbalil si věci a hurá na Žižkov. Dali jsme tam kafe, ukecali babišku, aby jela taky a vyrazili na západ. Po Karlovarský, bo to pro nás bylo v danej okamžik lepší – potřebovali jsme se stavit u Martiny na krámě pro klíče od muzea. No a na místě jsme byli kolem dvanáctý. Paráda! To máme na lítání několik hodin…
Ale ještě jsem se rozhlíd, co kde novýho a našim to muzeum ukázal. A udělal jim fotky v kabině jednadvacítky, i s tygří přilbou…
Nádo skazáť, že se děda snažil. Jasný, že napodruhé nedokáže ještě pochopit všechny potřebný věci. Že není zvyklej na plynulý pohyby citlivýho řízení, navíc nezná okolí Žatce, takže jsme za chvíli přešli na Ruzyni. Ale učil se rychle. Vyvažovat řízení, necukat, koukat kolem sebe a tak. No a nakonec jsme se dostali na nácviky přistání a startů…
To přistání byl samozřejmě nejtvrdší oříšek. Ale já mám co říkat, sám jsem rozbil při nocích gladiátorů v bezděkovským muzeu nespočet strojů. Ono je to všechno o tom, koordinovat vlastně nakonec úplně všechno, co je potřeba, takže pro nezkušenýho člověk peklo. No, ale nakonec se mu to povedlo. Tak odjížděl do Prahy sice vysílenej, ale nadšenej…
Kousek jsem se svez a vystoupil nad náměstím, že to k vodě dojdu (tentokrát nebyla šůze v Tulipánu, ale v Chaloupce u hřiště u řeky). A to nebylo potřeba, o dvě auta za náma jel Standa Kindl se Žampim, tak mě vzali. Měli jsme díky tomu skoro hodinu a půl navíc na pokec. S ohledem na to, co se všechno semlelo za poslední měsíce a týdny nejen v žateckým klubu, tak to bylo víc než potřeba…
Ze schůzování ale nakonec nic nebylo, výbor zbaběle odmítl možnost postavit se kritice a nedorazil. Tak jsme jen popřáli oslavencům a užili si skvělý neformální setkání s kamarádama. A taky nějakou tu srandu navíc, díky tomu, že se daly s obsluhou domluvit různý kulišárny…
Tyjo, nakonec jsme odcházeli s Kubou a Tomim jako poslední, když holky zavíraly. Mna ja, stane se…
Ale jsem díky tomu nemusel spát u řeky ve stanu. Přijal jsem nabídku gauče u Tomiho. Ale pssst, nikomu to neříkejte. Jen ať mě žatecký litujou, jak jsem musel trpět v divočině…
Ráno se mi vůbec nic nechtělo. Ale kafe to spravilo. A přátelský olíznutí od Roxy. Vydal jsem se na náves a pak autobusem do Prahy. Měl jsem akorát tak pár hodin času na to se dostat domu, vysprchovat, vybalit a odpo zase do Prahy. Zajít si s Chico na něco dobrýho a počkat, až dorazí Štěpka ze Skotska…
Návštěva muzea Korea-Merkur...
Večerní posezení s Žatečákama...
No,… náročnej den, jen co je pravda…