Z pamětí národopisce Jiráčka…
... aneb Kopci, pralesem a tmou...
Dnešní výprava skončila. Úspěšně, jako vždy. Ale bylo to náročný. Tak náročný, že o tom budou zpívat bardi ještě za sto let...
Rýchorskej prales je pro mě asi prokletej. Teda, ne, že bychom si něco udělali. Ale když tak vezmu zpětně všechny návštěvy na tomhle místě, ve třech čtvrtinách případů jsme se ztama vraceli za tmy. Obvykle i v mlze, za deště nebo sněžení. Prostě tajemný místo, který to vetřelcům nedává zadarmiko...
Jak jsem zmínil včera, Nechali jsme operativně Rýchory na dnešek. Protože jsme večer nebyli nijak tlačený časem. Vlastně jsem tak nějak předem počítal, že se budeme vracet za tmy. Hlavně jsem to nechtěl nijak hrotit. Prostě dáme oběd, siestu a pak pojedeme. No stress...
Akorát, než jsme nakonec vyjeli, byla jedna odpoledne. No, tak to bude na knop... Nečekaně...
Jako počáteční bod výpravy vybrali jsme Žacléř. Abychom to nešli zase starou dobrou cestou z Maršova. Jen chvilku trvalo, než jsme našli ten správnej výchozí bod. Tím byla nakonec bejvalá porcelánka. Tam jsme zaparkovali oře a vyrazili do kopce po zelený. Ne nadarmo zove se tahle cesta Žacléřským hřbetem. Je to kurwa krpál. Ale to nás přeci v Krko nezaskočí. Holt jsme se museli hned na začátku kousnout a vyšlápnout to. Zas ale, dostali jsme odměnu v podobě nádherný duhy přes celej obzor nad Žacléřem a Bobrem...
Na prvním rozcestí u Bílýho kříže jsme měli na výběr. Buť přímo po hřebeni na Vízov, nebo nejdřív k hotelu Ozón a teprve odtud nahoru. No, asi není překvapení, že jsme si vybrali tu blbější a složitější cestu. Radši ani nebudu říkat, že to je jen kvůli tomu, že jsem si vzpomněl na dávnej postapo film "Konec léta v hotelu Ozon". By mě štěpka asi to... strčila nasliněnej prst do ucha...
Od hotelu jsme to vzali po lukách nahoru. Nechtělo se mi hned razit do dalšího krpálu a hledat modrou. Ono i tak to bylo dost do kopce a i já sám měl po těch dvou zánětech průdušek co dělat, abych to udejchal. Takže jsme vlastně ty klasický Rýchory, osadu několika chalup ve svahu, prošli skrz a ne kolem po cestě. A stejně jsme nakonec na tu modrou vylezli, tam, co se cesta kříží s Mravenčím potokem. Sranda je, že už jsme díky tomu byli vlastně jen kousek od Rőhrichtova kříže a chaty Hubertus, kam jsme chtěli dojít. Prostě to jen ale bylo trošku víc mimo určený cesty...
Blbý bylo, že už se pomalu začínalo smrákat. A to mě štvalo, chtěl jsem udělat nějaký fotosky v pralese a tam je tma brzo. No ale, zase kvůli mýmu rozmaru Štěpku nestrhnu, ne? Kdyžtak sem vyrazíme zase a dřív...
Ha, ha, Pyčo. Dobrej džouk...
JÁÁÁU! Kurwa!!!
Ne, woe, já sebou prostě nejebnu v kopci, na namrzlý skále, ve vodopádu pod ledem. Já potřebuju holou rovnou cestu, bez kamení, o který bych moh zakopnout. Idelálně, když bude kolem aspoň deset lidí, který to uviděj...
Bude zejtra modřina jako kráva...
Cesta skrz Dvorský les nazývá se mimo jiné Cesta bratří Čapků. Nevím proč, ale to je buřt. Pro mě je důležitý, že vede skrz Rýchorskej prales. Skrz les, kterej opravdu tak vypadá. Místo, kde opravdu existuje bezzásahová zóna, ale která má smysl. Místo, který má ducha a kouzlo. Ráno, přes den, večer,... vlastně i v noci jsem to tady částečně zažil. Jedno z nejkrásnějších míst Krakonošova království. A jedno z mejch nejoblíbenějších, přiznávám...
Akorát nám k tomu pomaličku začínala svítit Matka Luna...
Pár fotek a vydali jsme se po červený sotva znatelnou stezkou. Naštěstí možná sotva znatelnou pro ostatní, my to tady už známe dobře. Navíc, ono stačí jen cítit a koukat, nepotřebuješ značky. Vidíš i potmě ten tvar lesa, neznatelnou stezku mezi stromy. Světlo mezi Stíny a Temnotou...
Tati, tady je ta budka...
Budka? Jaká budka? Dyk je to řopík!!!
No, to je taková vlastně betonová budka, ne?...
Cywe,... za co??? Bohové!!!
Pod Dvorským lesem napojili jsme se na červenou, vedoucí kolem bejvalejch objektů těžkýho opevnění na Babí a ke Stachelbergu. Což jsme ale nevyhledávali, potřebovali jsme po ní projít jen zhruba kilometr a pak se stočit na sjezdovku Žacléř-Prkenný důl. Zkrátilo nám to ve výsledku cestu tak o dva kilometry. Akorát že... Cywe, ten krpál dolu! To snad ani na těch lyžích sjet nende!!! Jakože, sešli jsme to, ale brzdiče dostaly co proto. A to nás ještě čekalo dojít do Žaclíku po silnici a skrz skoro celý město k autu...
Došli jsme, dali jsme to, ale měli jsme toho plný kecky...
Mno, zas ale ta odměna doma... Svařáček a pak k večeři ještě párek s hořčicí... Prasárna, co? Ale s tím hodinovým odstupem mezi sebou to jde, ne? A vědi co? Esi nejde, je to naše věc. Nám to chutnalo...
No ale zejtra dáme něco mírnějšího. Chceme se podívat na další smírčí kříže, tentokrát na Královedvorsko a pod Zvíčinu. Takže tak...
A vůbec, jdu se vykoupat do nádrže...