Z pamětí dřevorubce…
... aneb Toulky tajemným podhůřím...
Nejen hory, ale i podhůří mají nám pořád ještě co ukázat. I tady se daj najít zákoutí, který jsme ještě neviděli...
A Kozákov není výjimkou. A zas to bylo o velký náhodě. Zkoumav v úterý dopoledne stránky s opuštěnejma staveníma, narazil jsem na jedno na úpatí týhle bájný hory, mimo jiné bejvalý sopky. Stará bejvalá výletní restaurace jménem Lebedárny. Místo, který kdysi bylo cílem turistů z dalekýho okolí a který si dneska bere příroda zpátky...
Nakonec jsem se rozhod ho navštívit cestou z chalupy. Čas jsem na to měl, bylo to po cestě. Takže jsem stihnul ještě za dopoledne naštípat a poskládat zbylejch asi 15 špalků za chalupou. Hej pic! Je hotovo! Uklidil jsem, všechno zabezpečil a vydal se do přírody i domů zároveň...
Za vesničkou Tatobity uhnul jsem doprava a nastoupal silnicí pár kilometrů do svahu Kozákova. Asi kilometr od rozhledny ve vesničce Podkozákov, zanechal jsem Krysáka na polní cestě a posledních asi 300 metrů vydal se už pěšky. Ono už by to stejně dál vyjet nešlo. Leda tak s čtyřkolkou a to Fobie není. Zas ale, kdybych jel až na místo, ochudil bych se krom nádhernýho výhledu na Trosky i o spoustu stromů, osypanejch lahodnejma sladkejma švestkama. A to by byla věčná škoda...
Tentokrát jsem neměl namířeno až na vrchol, Lebedárna nachází se asi uprostřed kopce. Pravda, dalo mi trochu práce ji najít, nachází se pár desítek metrů pod cestou, zarostlá v neprodyšným a neprůhledným podrostu. Ale když se tam člověk vydá, najde zajímavý místo. Moc urbexový už to taky moc není, krom sklepení, do kterýho se bez baterky a ušpinitelnýho oblečení nedá, už stojí jen vysoká obvodová zeď s několika patry oken. I tak to ale na kouzlu a místoduchu nic nemění. Pro zajímavost v galerii i stará fotka...
Nedalo mi to, abych si výlet ještě trochu neprodloužil. Při bližším ohledání mapy jsem našel nedaleko jedno zapadlý údolí. Neslo jméno Luny a to mě lákalo. I když mě stálo nakonec jeden pořádnej výšlap do pořádnýho kopce...
Po cestě jsem prošel asi půlkilák a potom neznatelnou stezkou sestoupil do skal. Nejdřív na nádhernou vyhlídku nad údolím, posléze i roklí samotnou. Zpočátku sice nevypadala nějak zvláštně, ale v nejnižších partiích se to zlepšilo. Je zde jednak úzkej průchod skrz pískovcový stěny, druhak i pár solitérních skal a kamenů podél cesty. Ne nadarmo se tenhle kousek Měsíčního údolí nazývá Průskalí. Tyjo ale, tady by byl super vandr, asi to sem někdy vezmu a přespím...
Jen pak nahoru se člověk zapotí. Pravda ale je, že mě něco pohánělo...
Cestou dolů totiž nemohl jsem skoro nezakopnout o hromadu krásnejch hřibů! A to přeci... Navíc dneska, když se každej chlubí všude úlovkama a my furt našli prd. Plná čepice jich nakonec byla a jako třešnička i můj v životě první vatovec! Píchavka na steroidech. Našel jsem jich sice víc, celkem čtyři. Ale jedna byla červavá a další dvě už prášily. Nicméně ty hřiby a jedna velká bílá koule, to na vynikající smažený houbový řízky pro nás všechny stačilo bohatě. Wau! To byl úlovek!...
No a pak, že si nejde užít i cestu domů...