V zemi Jeskynních Šmoulů...
... aneb Blátem a tmou po čtyřech...
Poslední z přístupnejch systému Moravskýho krasu, kterej nám ještě zbejval, byla jeskyně Výpustek. Místo s obrovskou vojenskou historií...
Po tom vykecávání se s Matěm do půl třetí ráno jsme teda vůbec nebyli schopný ani ochotný vstávat s ranním rozbřeskem. Naštěstí ale měli jsme domluvenou adrenalinovou prohlídku a ta byla až od půl druhý. Takže byl čas se probrat a zregenerovat. Pár hrnků kafe, snídaně a no stress. Teda... Pokud stihenem autobus z nádraží v Judendorfu...
Stihli jsme. Díky Maťovi...
Poslední, kterým jsme to stíhali na prohlídku...
Dojeli jsme do Křtin a ty cca 2km k jeskyni zvládli za čtvrt hodiny! Tyjo, jsme nějaký rekordní poslední dny. A to jsem si stihnul ještě i vyfotit Santiniho kostel ve Křtinách a v lese pak několikero zamčených vstupních bran do podzemí...
Nahlásili jsme se u pokladny, zaplatili, převlíkli se a počkali na průvodkyni Adélku. Převzala si nás asi za čtvrt hodiny, spolu s dalšíma dvěma lidma a šlo se na to. Cywe, prohlídka 4+1! Bomba!!! Vyfasovali jsme přilby, čelovky, nákoleníky a vydali se prozkoumat neveřejný prostory mimo bejvalej bunkr ČSLA. Po úvodním seznámení se s historií jeskynního systému Výpustek prošli jsme na rozcestí do levejch dveří a ponořili se do tmy a neznáma. Prolejzali jsme štoly, chodby, plazivky, nahlíželi do propastí, někde jsme museli dokonce po čtyřech blátem. Skvělý!!!
Nahlídli jsme dokonce i do bejvalý podzemní továrny na motory Daimler Benz DB 603...
Jeskyně sama je bohužel značně poškozená. Ne ani tak tím podzemním bunkrem, ten se vlastně stěn nikde ani nedotýká. Ale bohužel v dobách dřívějších (1921-1932) se tady těžila fosfátová hlína na hnojivo. Díky tomu vzalo za svý obrovský a nenahraditelný množství kosterních pozůstatků. Přitom se tady našly zbytky jeskynních medvědů, hyen, vlka, nosorožců, kozorožců a dalších. Výzkumy se tady prováděly už kolem roku 1880. Všechny cenný nálezy jsou tudíž až ve Vídni. No ale aspoň něco, žejo...
Před válkou tady armáda zřídila sklady zbraní a munice. No a po válce se tady usalašila ČSLA a vybudovala záložní velitelství pro případ útoku ZHNkama. Což byl ale paradoxně nejmenší zásah do samotný jeskyně. Bunkr je postavenej tak, aby se nedotýkal stěn a je izolovanej...
Armáda ho používala až do roku 2001!...
Po prohlídce po čtyřech, tmou a blátem, pečlivě sledováni svítícím netopýrem a Šmoulama, stihli jsme ještě i prohlídku normální, což bylo super. Vycházelo to parádně. A zase to bylo s Adélkou, což bylo ještě o to lepší...
Prolezli jsme skrz odmořovací část do ubikací mužstva, nakoukli do filtroven, strojoven a hlavně do kójí, kde měly bejt velitelský stanoviště jednotlivých armádních složek, včetně letectva. Sranda je, že ani vojáci, který tady měli sloužit, netušili, k čemu celý to zařízení má sloužit...
Bunkr jsme opustili na druhý straně a prošli pak ještě část jeskynního systému. Naštěstí jinou, než při předchozí prohlídce. Takže jsme mohli vidět i původní tunelový vytápění, který tady vybudovali Němci a který mělo jeskyni vytopit z osmi až na jednadvacet stupňů. Viděli jsme i zbytky kotelny, část továrny a nakonec i připomínku paleontologických nálezů. Prostě super zážitek!...
Po skončení prohlídky, kdy jsme se rozloučili, převlíkli zase do civilu a zvykly si na horko, vyrazili jsme po silnici směrem na Adamov. Chtěli jsme totiž navštívit ještě jedno velice známý místo - Býčí skálu. Jen zvenku, prohlídky uvnitř se tu dělaj jen jednou za čas, ne pravidelně...
Nebylo to naštěstí nijak daleko. Po modrý jsme šli kus po silnici, pak nad ní, kolem skály Zub času, skrz Kostelík, což je obrovskej (na vejšku) skalní tunel s vysokým středním dómem, pozůstatek průtokový jeskyně Křtinskýho potoka...
Býčí skála je vlastně vstup do druhýho největšího (15 km) podzemního systému v Krasu. Díky svýmu obrovskýmu portálu byla opět využívaná už od pravěku. Kdys tady bylo nalezeno velký Halštatský pohřebiště. V roce 1869 tady nalezli bronzovou sošku býka, odtud ten název...
Himl,... to je vlastně už naše doba...
Myšleno keltská...
I když se dovnitř dostat nedá, působí tenhle skalní útvar majestátně. Navíc tu hodně lezou horolezci, takže jsme měli i malou sportovní ukázku. Kluci, jste dobrý!...
Pokračovali jsme pak dál silnicí, ale jen kousek. Bylo jasný, že až do Adamova nedojdeme, tak jsme se rozhodli využít autobus. Měl jet až za dvacet minut, tak jsme došli kolem Olomučanskejch vývěrů až ke Starý Huti. Jak název napovídá a jak vidno při pohledu na krásně zrekonstruovanou bejvalou vápenku, dřív se tady těžil vápenec a pálilo vápno. Koukali jsme na ní ale jen ze silnice, ten bus měl jet už za pět minut. Nenašli jsme díky tomu ani lesní bar U poustevníka Jáchyma. Škoda, jen o pár metrů...
Busem jsme dojeli do Adamova a tam čekali na NAD do Brna. Tyjo, málem nám to ujelo. Jel z druhý strany a my se to dozvěděli na poslední chvíli, když už tam stál a chystal se odjet. V Brně jsme vylezli u Hlaváku a tentokrát nešli rovnou na šalinu. Koukal jsem do mapy a zjistil, že je to vcelku blízko na známá náměstí k ještě známějším sochám. Tak jsme se tam vydali...
Večerní/noční Brno žije svým pohodovým společenským životem. Pohodička, klid, úsměvy, žádnej spěch a stres. Paráda! Prošli jsme kolem sochy ukrošskýho zaprodance Fijalenkoviče (černej pinďour s kuličkama na náměstí Svobody) - škoda, že nemá ruce a nemůže vysílat signály. Na dalším (Jakubským) náměstí jsme minuli nádhernej kostel a nakonec došli na Moravský náměstí k známý jezdecký soše Jošta Moravského, synovce Karla IV.. Zaplať bohové už na ní nevisí zkurvenej modrožlutej hadr...
Samozřejmě jsme se pod ním museli i vyfotit. Modří vědí...
Než jsme definitivně vyrazili dom, zastavili jsme se ještě ve Skull Café na malý občerstvení. A pak šli hledat šalinu. Je to tu trochu rozkopaný, takže to bylo složitější. Zas na druhou stranu, nebejt toho, neviděli bychom velice zajímavou živou fontánu ve tvaru opony před Janáčkovým divadlem...
Dorazili jsme kolem půl na deset. Sbalili si věci, rozloučili se s Terezkou, aby mohla jít spát a zalezli taky. Maťo dorazil až v noci, takže tentokrát to bylo bez kecání...