V sítích Babího léta...
... aneb Poslední hezkej víkend...
Asi to tak vypadá, no. Rosničkáři slibujou, že se to teď už konečně zkazí a začne ten správně ponurej podzim. Což o to, na ten se těšim taky. Ale přeci jenom, to babí léto, to nidko nenahradí...
A tak jsme se s ním vyrazili rozloučit. Chico už v pátek ráno, já s dětma až v sobotu, protože v pátek jsme byli v Mauthausenu. Aspoň si odpočala po noční. No a Štěpka to poprvé mohla vzít na chalupu vlakem...
Vyrazili jsme brzo ráno, což překvapilo vlastně všechny. Nás samotný, že jsme se dokázali k tomu dokopat, a Chico taky, protože měla rozdělaný okna a čekala nás o pár hodin pozdějc. Ale to by byl hřích, promrhat takovej krásnej den...
Nahoru jsme to vzali pěšourem. Jednak bus nejel, jednak jsme nechtěli honit Chico do Jilemnice. A jak by řek Matěj, neumím manipulovat s lidma tak, aby přijeli. Zase ale, díky tomu jsme mohli v Jilemnici nakouknout do JIPu, supermarketu, kterej se projevil jako skutečná Jednotka intenzivní péče o chalupáře. Cywe, jsem si tam připadal jak Alenka v říši za zrcadlem...
Skoro jako v dávný Tramtárii, než se zavřel interdimenzionální průchod skrz Tojtojku...
Bylo fakt nádherně, barvy, sluníčko, lehkej větřík. Tak jsme odpoledne s Chico vyrazili nahoru do kopců na malou procházku. Houbařskou, protože co kdyby ještě náhodou něco. Nic na křeč, prostě pohodička a hlavně si sebe trochu užít, když máme tu možnost...
Došli jsme až na Zákoutí a tam to zalomili dolů na Třípotoční stráň. Už minule se nám tam houbově dost dařilo. Pravda, nečekali bychom, že teď ještě něco poroste, protože už poměrně chladno a tak nějak zase moc nepršelo pár dnů. Kupodivu ale výsledek byl opačnej. Vlastně jsme si mohli skoro sednout na bobek a jen se točit do kolečka...
Ne, to samozřejmě přitahuju za pačes. Prošli jsme se lesem krážem kříž. Ale fakt těch hub bylo spousta. A k tomu i spousta už plesnivejch nebo starejch křapáčů. Že už by se na to lidi vyprdli? Nebo jsou líný? I když soudě podle sešlapaný trávy asi ne. Mno, tak prostě máme kliku. A nebo ten kohoutek v Severomorsku zavřeli trošek dýl...
Když to řeknu fakt hnusně, nahrabali jsme si, co hrdlo ráčí. A byli tak zhejčkaný, že jsme si fakt vybírali jen pěkný kousky. A těch byl plnej košík za chvíli...
Na sobotu odpoledne dobrej výkon...
A ještě zbylo dost času na to, pokochat se výhledem do krajiny, zalitý ostrým odpoledním sluncem. Tím krásným podzimním, co barví vše do teplejch barev a zvýrazňuje mlhy a kouř z komínů, z hromádek hořícího listí a podobně...
Vlastně i my jsme si pak večer oheň zapálili. Co by to bylo za chalupní večer, abychom si neopekli buřty? Nebo ropný produkty? Navíc jsme k tomu měli krásnýho zlatýho společníka, fenu irskýho setra Aireen. Vlastně mě strašně mrzí, že pak musela odejít domu...