V moři narcisek...
Chtěl jsem napsat "narcisů", ale aby to nesvádělo k nějakej myšlenkám...
Ne, ne, žádná návštěva klubu do sebe zahleděných chlapců...
Tak tohle bylo pro změnu celý plánovaný. Zajet se podívat na Jizerku, ke Hnojovýmu domu, kde každej rok na jaře rozkvete celá louka nádhernejch narcisek. A před tím prej i ocúnů, ale to je asi o pár tejdnů dřív. To zkusím napřesrok třeba...
Z důvodů zištných, který už jsem popsal v minulým příspěvku, vydal jsem se tam až dneska. I přes to, že nebe bylo do černa a padala voda. No a? Nejsem přece cukrátko...
Záměrně jsem jel horem přes Vysoký, protože ztama jsou krásný výhledy. Dneska navíc vylepšený o páru stoupající z lesů, vzadu pod Ještědem dokonce mlžnou poklici. Takže z toho byly dvě krátký zastávky kvůli fotce. Ale to se přece ztratí v celým tom časovým rozložení. Nikam nespěchám...
Navíc jsem toho improvizačně využil a zastavil se kousek nad Rejdicema v chatě Na Perlíčku. Záměrně, ztama totiž pochází Prdek. Modří vědí...
Na Jizerce ale drobnej problém. Vzal jsem si ráno jiný gatě a peněženku nechal v kapse těch, co zůstaly doma. Ještě byla malá naděje, že by třeba mohla bejt v kapse u báglu, ale... Neva, parkování se dá zaplatit i kartou nebo mobilem...
Když to funguje...
Himl! Tři pokusy,... pět,... furt nic. No ale zpátky teda nejedu, to máte smolíka. Holt jsem letos miliontej návštěvník a budu to mít zadarmiko...
Jizerku jsem navštívil už tolikrát, že to asi ani nedokážu spočítat, minimálně z hlavy. Ale nikdy se mi ještě nepovedlo, aby tu nebylo živáčka. Inu, neni sezóna ještě, docela hnusně a ještě všední den... Hele, to se mi líbí!...
Tak to bude volno i v naší oblíbený hospůdce...
A bylo! Jen ta příjemná výčepačka, podle přízvuku a prořízlý huby odhaduju na Moravský Slovácko...
Bóóóže! Takhle dobrou kulajdu jsem už dlouho nejed!...
Když jsem odcházel, akorát se zase rozpršelo. Jak jsem byl rád, že jsem si s sebou pro tento případ přibalil windbrejkra! Sice mi v něm asi bude horko, ale než promokne, chvíli to potrvá...
Prošel jsem osadou, kolem Panskýho domu a bejvalý nový sklárny, zamával chlupatejm hajlendkám a ponořil se mezi smrčí na naučnou stezku podél Jizerky. Tady mě to vždycky dostane prostě. Meandry a nahnědlá voda z rašeliniště, čistá a průzračná, ledová... Ne, ne, dneska se cachtat nehodlám. Ale v létě si to rád vyzkouším...
Ajajaj, pokušení... Tady se do Jizerky vlejvá Safírovej potok... Určitě by se tam někde nějakej modrej kamínek pro mě našel... Nebo tady v tý zátočině, co je utrženej břeh...
Vylez jsem u mostku na našem tradičním koupacím místě. A když už jsem tu, tak jsem zašel rovnou i pár desítek metrů dál po cestě, kouknout se na vrchoviště. Teď je nejhezčí, protože je mokro. Jak z Krále Šumavy...
A teď honem na narcisky, než mi je někdo vykouká...
Přemejšlim, jestli je to hezčí za sluníčka, nebo takhle, když je ponuro. Oboje má svý kouzlo, bezesporu. Ale takhle je to takový jarnější, mi přijde. A v tom ponuru ta sluneční žluť vynikne možná víc. Bože, těch tu zase je! A dokonce i nad chalupou. A nevím, jestli je to zvyk, ale je jich spousta i kolem ostatních chalup. Prostě jaro na Jizerce...
No,... splněno. Ale ne ještě všechno. Totiž, když už se sem kodrcám takovou dálku, žejo... U Panskýho domu zahnul jsem doprava a vydal se směrem západním, lesní cestou, kterážto měla mě přes tři kopce dovést na místo, kde už jsem taky byl, kdys dávno s dětma. Koukám,... no, před deseti lety! OK, devět a třičtvrtě... Na Bílou Desnou, kde v roce 1916 došlo ke katastrofě, která si vyžádala přes šedesát obětí. Jen rok poté, co tady postavili přehradu se sypanou hrází, bohužel na nestabilním podloží a tektonickým zlomu, se hráz provalila a smetlo to na stovku domů v údolí...
Himl, zase Dambusters. Nenáhoda...
Je to sice z Jizerky 6,5 kiláku, ale cesta vcelku příjemná. Pár stoupáků, ale poměrně krátkejch. A všude je na co koukat. Na krásnej hustej les, sem tam nějakej ten palouk nebo palouk-ček, bunkry (a ne, Štěpí, nejsou všechny stejný...), z Vlašskýho hřebene od skal je nádhernej výhled do údolí... Ehm,... když zrovna nejsou mraky a neprší...
Jo, utíká to docela. Hodinka a půl na pohodu...
U hráze vzniklo samoobčerstvení. Hele, to se hodí, doplnit minerály. Jen když člověk zjistí, kde ta pípa vlastně je. Ach zo! Tady venku! A platit se dá dokonce přes QR kód mobilem! A měl jsem kliku, byla tady pani z obsluhy a něco doplňovala, takže jsem vyškemral i kolečko!...
Prolez jsem hráz ze všech stran. I zašel na druhej břeh, co je bezpečnostní přepad. Nahlídnul jsem do tunelu pod šoupátkovou věží,... bohužel od minula tady přibyla mříž a byla na zámek, takže myš Lenka, že bych to prolez i v díře, se bohužel nekonala. Ale tak, neni to samoúčelný, žejo. Dokonce jsem skouknul i pomník obětem, postavenej z kusu hráze zřejmě asi padesát metrů pod ní. Jen teda... No... Dnešní umění fakt nechápu. Na kolik asi tak vyšlo obmotat šutr hliníkovým páskem s vyraženejma jménama? To bych šacoval aspoň na pět mega...
Jak to tak bejvá, zpáteční cesta je vždycky kratší. Pocitově. A to se šiklo, protože bunda už byla durch. Zima mi sice nebyla, to zase výhoda tý podšívky. Ale že by to bylo nějak extra příjemný, to taky ne. Naštěstí jsem se pak moh ohřát v hospůdce a dát si kafe. A bábovku! Naprosto ešcelentní. Bunda se mezitím trošek ohřála na kamnech v lyžárně...
Mimochodem, tak slečna výčepní je od Olmíku. Takže Haná. Tož netrefil jsem to, kurňa!...
Musim říct, že mě těch skoro dvacet kiláků v dešti docela uondalo. Pokusil jsem se sice nakonec probrat studenou sprchou,... přiznávám, přemlouval jsem se dlouho... Ale i tak jsem nakonec zdechnul ještě za stolem. U filmu, jak jinak. Tak jsem se pak v jednu probral a přesunul se do peřin...
Jo, pěknej den, toto...