Skockou s kockou…
... aneb Se dvěma kockama...
Muehehe... Ouplně teď slyšim, jak to v těch pokladničkách cinká a z uší se kouří. Přitom je to tak jednoduchý...
Ale bylo to neplánovaný. Náhoda a náhlý hnutí mysli. Ač jsme měli volnej víkend, nic a nikam jsme se nechystali, protože minimálně sobota byla zabitá. Měl dorazit až z Dálnýho Venkova pan Hoferica vyměňovat v chodbě dvířka na půdu za protipožární. Akorát že až na místě zjistil, že náš barák je postavenej jako protileteckej, neřkuli protiatomovej kryt. Takže není schopnej dovezeným nářadím ani vyvrtat díru. Jo, chlape, pancíř je pancíř. To je na vrták z ochuzenýho uranu, plazmovou řezačku a wolframovou ocel do zbijáku...
A bylo po práci. Trocha sebereflexe a spočítaný stovky kilometrů zbytečně, naplánovanej další termín a my měli najednou volno...
Do toho přišel odvedle Martin, že teda, co kdybychom převezli ty kostky na vodu. Ostatní nabídkou na sběr dešťovky pohrdli (neřikal jsem to? Chlapče, tady se naučíš, že každej si hrabe jen pod sebe...), takže dvě kostky, funglovky, profesionálně vyčištěný, stály před barákem ladem. OK, beru je. Na chalupě se hoděj. Babiška se z toho asi poprdí, ale nakonec taky bude ráda, že nemusí tahat vodu v konvích třicet metrů do kopce. Tak už jen zavolat Bóďovi a domluvit si půjčení vozejku...
A počkat, než dorazí Matěj, aby taky přiložil údy k dílu...
Sice jsme díky tomu vyráželi až v půl na čtyři, takže to vycházelo na chalupě už na soumrak, ale...
No a při tý příležitosti jsem se rozhod, že tam přespim a ráno aspoň natahám chvojku a přikreju kytky. Stejně když jsem nakřáplej, tak se mnou doma nic není...
I stalož se. Hodil jsem do báglu tričko, fusky a trencle na zejtra, sbalil komp a hurá do hor. Na přespací otočku. A s dvěma kockama...
Díky malý zastávce v JiPu jsme se sice ještě o dalších deset minutek zasekli, ale jednak jsem měl aspoň večeři a snídani, druhak lahvinku patnáctiletýho Botrana z Guatemaly pro Bohdana za půjčení. Nic není bez příčiny...
Kklobouk dolů před Martinem, vyjel s vozejkem až k chalupě. Ušetřili jsme díky tomu značný síly a jednu kostku s Matějem hodili rovnou nahoru vedle kompostu. Jenže pak shora přijely dvě auta a pánové byli poněkud nervózní, že jim blokujeme cestu. Tak jsme tu druhou hodili jen na kraj na trávu a si pak holt poradím. Druhej klobouk smekám za couvání s vlekem na tomhle místě a ještě potmě. Pravda, s Matějem jsme vlek operativně rovnali, takže to šlo dobře, a dokonce jsme se otočili v koleni u hrobníka, ale i tak...
Sjel jsem s klukama ještě ke kapličce, abychom doplnili baňoky na vodu, pak už drandili sami. A já kráčel tmou ku chalupě. Tmou, tichem a klidem podzimní horský vesnice. Ani Eliška nezaštěkala, lístek se nepohnul, pták nepíp. Prostě hory...
Než se mi povedlo roztopit v chalupě, ještě jsem vytáh kolečko a převez druhou kostku za chalupu. Nepopírám, bylo to dost náročný v jedný osobě, ale moje rozhodnutí, tak se poperu. A nebudu to muset dělat zítra...
Pak už jen do počínajícího tepla chalupy, uvařit si kotel čaje, přinést si peřinu a polštář a ve zbytku večera se kouknout na nějakej film třeba. Než zdechnu. Jak jsem teď nachcíplej, tak usínám dřív, než obvykle...
Rána na chalupě maj svoje kouzlo. To když otevřeš oči a přes sedlo na Křížovkách zasvítěj první sluneční paprsky do okna. Uvaříš si hrnek kafe, zakousneš se do rohlíku s gervajsem a kocháš se pohledem do zeleně za oknem. Do usínající zeleně, jiný než v létě a na jaře. Vzadu kočičák od Piškuntála číhá na nějakou čerstvě probuzenou myš, na smrku sedí poštolka a přemejšlí, jak by mu jí vyfoukla a tak...
Pak otevřeš dveře a vylezeš do chladnýho rána, od pusy se kouří. Jinak chladnýho, než dole v Polabský placce. Tady je to milý a příjemný, krásný. Tam je to takový protivný a vlezlý...
Chvojky bylo naštěstí dost k odběru. Jak dělaj střechu, museli ukrouhnout pár větví ze stříbrňáku a nechali je ležet nad chalupou. Takže jsem to jen pokrátil dle potřeby a roztahal na kvítí dle konzultace s Chico. Ještě jsem pak pár větviček upic za chalupou na smrčí a bylo hotovo. Kupodivu jsem letos nemusel nikam do lesa hledat padlej strom a tahat to v kolečku. No, to se šiklo. Tak ještě naštípat třísky, doplnit dřevo a připravit v kamnech na škrtnutí. A můžu se vydat dodom...
Měl jsem vyšpekulováno, že pojedu 12:44 z Jilemnice. Akorát jsem se nějak zasek u kafe a najednou bylo třičtvrtě na dvanáct. No, to bude na knop teda. Vyrazil jsem kolem koní, abych se nemusel drápat na Skalku, a pak se napojil na červenou. Jenže...
Jsem se nějak zakoukal do luk a stromů a uhnul na Zákoutskej vrch. Houby problém, je to jen o cestu vejš. Ale pár minut jsem tím ztratil. A ty budou chybět. Když jsem se vyloup v Doleních Štěpanicích u mostu a bylo 12:10, tak nějak bylo jasný, že do Jilemky na vlak nestíhám. Autobusem se mi ale fakt nechtělo. Tož padlo rozhodnutí zkusit nádraží v Hrabačově. Na křižovatce jsem za chvilku a těch 300 metrů ztama, to je ráz na fík. A povedlo se! Sice teda, nádražíčko v Hrabačově má to svoje dobrý období viditelně za sebou už pár desítek let, ale vlak tam staví, to je důležitý. Večer a v mlze bych se tam asi ale bál...
Možná tam někdy zkusím udělat nějaký zajímavý fotky...
Vlak dorazil za čtyři minutky a pak už to šlo, jak po drátkách. Všechno cajk, ČéDé se nečekaně snažily. Jen jsem zvlaku v Nový Pace předal nalezenej kudlanec Milošovi a pak už jen klasika podzimní odpolední krajinou. Od Martinic už zase v mracích a ponurý mlze. Njn, listopad...
Hele, ale jsem rád, užil jsem si to. I když to byla jen taková rychlovka a náhlej nápad. Na pár hodin a s prací. Ono to někdy stačí na to vyčištění hlavy. A já prostě mám teď období samotářský spíš...