Samhain v horách...
... a pozdrav z protějšího kopce...
Rozdělili jsme si se Štěpkou den na tři části. Dopoledne tak nějak bereme na pohodu. V klidu. No syres. Odpoledne někam vyrazíme...
Vzhledem k tomu, že jsme bez auta, musíme veškerej výletní management zaměřit tak, abychom to všechno dokázali odšlapat od chalupy a zpět po svejch. A zase opakuju, bez stresu a bez honitby. Tedy i pondělní výprava se odehrála v tomto duchovi. Vyrazili jsme na protější kopec...
Na výběr byly v podstatě toliko dvě možnosti. Buď Mrklovem nahoru na Křížovky, nebo hradem dolů do údolí a kolem rodnýho domu gen. Hanuše nahoru. Vybrali jsme si první variantu...
A asi i schválně. Chtěl jsem si totiž zas po,... ehm,.. letech prolézt bejvalou hospodu U Bubeníků. Stavení, který je na kraji Mrklova hned pod silnicí a zoufale volá po někom, kdo by se ho ujal a opravil. A taky stavení, který má duši. A ne jednu, hned několik. Takže každá návštěva není jen o tom, že si to člověk proleze a eventuelně si udělá pár fotek. Ale to by pochopil jen někdo, kdo ví a zná...
Nahoru na Křížovky jsme došli nějak podezřele rychle. Uteklo to. Nevim proč, asi že jsem do toho telefonoval s jedním kapitánem z Alten Bunzlau ohledně spolupráce a partnerství školních dětí a armády. Prostě jsme najednou stáli v sedle mezi Sovincem a Žalým. U velkejch apfelstrudelů, krtkova dortu a jablek v županu (modří vědí). A vůbec nedumali, kudy tudy dál, protože to prostě bylo jasný. Po hřebeni směrem od hor na Jilemku. Kolem starýho kamennýho smírčího kříže, kterej tady byl vztyčenej údajně na památku ze zálohy zastřelenýho vojenskýho posla z dob třicetiletý války. Pak k beobachtungstelle na pastvinách a po lukách a polích k lesu. Ne k tomu prvnímu, co stojí v cestě. Až k tomu dalšímu, co sice vypadá na pohled děsně daleko, ale je co by kamenem dohodila zbytek došel. Až tam je to místo, ke kterýmu jsme chtěli dojít. Menhir, tyčící se k nebi na vrcholu kopce a soustřeďující energii země a nebes v jeden mohutnej proud...
Došli jsme tam vcelku brzo a mohli se tak pokochat nádherným výhledem. Nalevo Podkrkonoší, Jilemka, Valteřice, spousta dalších vesniček, napravo údolí Cedronu, Žalý, Benecko, ale hlavně naše Hoření Štěpanice...
Štěpí, Ty sis nechala na voplotně bačkory?...
Samozřejmě jsme s sebou měli i kravskej roh, bychom mohli pozdravit duchy hor. A bohy. Nebeský, zemský, vodní, prostě všechny. Však se blíží Samhain přece...
A to jsme měli ještě jedno tajemstvíčko schovaný jako v rukávu trump...
Teda trumf...
Od menhiru do údolí vede ceste hnedle několik, ale my to vzali přímo dolů, na Hradsko. Stejnou cestou, jakou jsme nedávno šli rodinně s oběma potomky a Chico. Jak jsme sešli ze sluníčka v stín, znatelně se ochladilo. Ale nebylo to tak strašný naštěstí. Navíc, dole jsme byli vlastně za chvilku...
To je paradox, co? Nahoru dvě hodiny, dolů deset minut...
Nad domem generála Hanuše, československýho nočního stíhacího esa a držitele vysokýho britskýho vyznamenání DFC (Distinguished Flying Cross - Záslužný letecký kříž) jsem chvilku pobyli u ohrady, kde opět a neomylně čekal na nás Pferda, nádhernej hnědej íhahák, kterýho tady vídáme už spoustu let. Asi nás zná, protože vylez z budky a přišel se přivítat a pokamarádit. Teda, kamarádka mi na fotky psala, že jsem měl kliku, že mi dával najevo, že si mě upeče k snídani, kdykoliv bude chtít. Nicméně,... ok, hele, se v tom nevyznám. Za mě byl milej, přátelskej, nechal se podrbat, položil mi hlavu na rameno, na čelo, popovídal si... Tohle není zlej pferda, toto...
Do chalupy jsme se vrátili kol hradu. Nádherně tam zářily vysoký zlatý buky, což stálo rozhodně za pár fotek i za pokochání se. Táhlo na pátou a sluníčko počínalo se sklánět ku západu. Začalo se pomalu blížit k vrcholkům Kozákova a Tábora, myslejíc na to, že prostě za ten den toho má už plný kecky a je doba na šlofíka. Slunečního, samozřejmě. My mysleli na to, že je vlastně na čase dát si něco dobrýho k večeři. Hele, nejsou náhodou v lednitzu tudlencty hermelíny?...
Připravili jsme si na oheň, zapálili,... ovšem bacha! Křesadlem!!!... nadělali žhavý... Štěpka donesla připravený nakořeněný hermelíny a za chvilku už se vzduchem linula jednak vůně hořícího dřeva, druhak tlumený mlaskání dvou hladovců...
Skvělej den, toto. Tedy ty první dvě části...
A třetí část dne? No jasan, koupel v nádrži...