S Jižním křížem nad hlavou…
Co jsi jednou viděl, to už ti nikdy nikdo nevezme. Trpělivost je klíč k bráně radosti...
Probuzení na Korytar Hill bylo úplně jiný, než v Brisbane u Marušky a Petra. Zatímco tam už kolem šestý, půl sedmý, dolíhal k našim slechům ruch velkoměsta, sem tam proletěl i vrtulník do nedaleký nemocnice a tak, tady jen,... JEN!!!,... zpívali ptáci. Nic víc. Divočina, i když jen oplocená na farmě (K čemuž ale dodávám, že dle australských zákonů soukromej pozemek musí bejt oplocenej, takže...). To se hnedle vstává úplně jinak...
Navíc byl ráno příjemnej vzduch, v podstatě celou noc jemně mrholilo. Jasný, to tady nic neznamená, tady by potřebovalo zapršet pořádně. Dle toho, co nám Standa říkal, tak takový sucho nepamatuje. Ono to asi pak zase jednou spadne všechno najednou a bude to jako nahoře v Cairns. Přes silnici se povalí voda, dálnice bude dvanáct metrů pod hladinou a tak...
Se pak budou hledat kamínky!...
BTW, když o tom zcela schválně píšu, na dopoledne jsme to měli domluvený. A dovolený, Spring Creek totiž protejká přes pozemek Standových známých Ruth a Peta. Asi by nás tam nikdo nenašel a nikdo si toho nevšim, kdybychom tam šli, ale je to tady považovaný za slušnost a vlastně to tu tak je normální...
Popojeli jsme asi tři kilometry dolů k hlavní a po překonání silničního brodu (osobní označení pro místo, kde se v dobách dešťů valí voda přes silnici a řidič musí podle ukazatelů sledovat, kolik jí tam je a jestli projede...) zahnuli na jejich pozemek. Auto jsme nechali u malýho damu a vyzbrojeni lopatama a sejtama zanořili se do místy neproniknutelný bushe. Proklepávali jsme cestu před sebou,... prej to je běžnej postup, otřesy takhle způsobený vyplašej hady, kterých tu jsou tři (_._) a jen některý Nejsou smrťoucně jedovatý. Po několika desítkách metrů dobrali jsme se k zpola vyschlýmu řečišti mezi mohutnýma balvanama. Spring Creek. Respektive to, co z něj teď v tom suchu zbylo. Pár tůní, oddělenejch od sebe v poměrně širokým korytě kamennýma plotnama, případně křovinatým meandrem. Standa, zdatnej a zkušenej šutro a zlatokop vybral tu správnou tůň a pustili jsme se do práce...
Upřímně, moje představa byla po celou dobu až do teď úplně jiná. Asi jsem pokaženej filmama z dob Divokýho západu. Vlastně jsme prohledávali dno v kamenným korytě a pátrali, kde nám pod lopatou zachrastí štěrk. Vidět ho ze břehu? Ani náhodou, voda byla kalná a neprohlédnutelná. Místo, kde to zachrastilo potom vybrali jsme lopatou na sejto a propláchli. A ve zbytku kamenů na sejtu hledali, kde se zaleskne nějakej pěknej drahokámen...
Ku svýmu naprostýmu údivu hned první dvě lopaty pár kamínků přinesly. Což bylo ovšem poněkud zhoubný. Ale i motivační. Nicméně, kdo nikdy nezažil, jak funguje zlatá horečka (v případě kamenů je to stejný...), tomu to nevysvětlíš...
Rochnili jsme se tam nakonec asi dvě hodiny. A dělali si srandu, jak si vybíráme místa navzájem, polykáme nálezy a pak budeme čekat doma, až to cinkne a tak. Byla to sranda a zážitek...
Až na pijavice, svině svinutý! Jasně, moh jsem je tady čekat. Moh jsem si vzít holinky, žejo. Ale když jsem viděl, jak si žalostně Frankie dává bacha, aby mu do nich nenateklo, radši jsem boty a ponochy zul úplně a vlez do vody naboso. Dno bylo přijatelný, hloubka podkulková. Takže akorát...
Po asi deseti minutách začal jsem ale mít pocit, že mi na noze pod kolenem sedí komár. Ehm, ve vodě? Vytáhnul jsem hnát zpod hladiny a pod kolenem pijavice jak kus hadice! Už zakouslá a sála, proto to štípalo. Cywe, jinak bych jí necejtil. Ani nešla sundat, jak byla mokrá a kluzká...
Po těch cca dvou hodinách usoudili jsme, že je čas mastit domu. Holky už určitě chystaj oběd...
Chystaly a byla to mňamka. Aby se nám pak líp trávilo, vyrazili jsme na odpolední naučnou procházku po farmě. Fanda nám ukazoval, co kde je, kam zasadil totem, kde jsou damy,... kde myslí na dámy,... támhle na stromě dvoumetrová goanna... Tyjo ale fakt! Hotovej Mungoon Galli! A ten ocas dlouhej! Bude bezpečný se k němu přiblížit, abych ho vyfo... Cywe, dyk je to jen zahnutej klacek! BLATOUCHU!!! Takhle si z nás dělat šoufky. No ale neklamná známka toho, že strach má velký woči...
Podívali jsme se i na severovýchodní cíp pozemku do skal. Krom nádherných útvarů totiž nalejzá se tam i obrovskej viklan. A skalní průchody, schodiště, atd...
Na druhý straně cesty pak vysokej vykotlanej eukalyptus. Sice asi už dlouho stát nebude, jedna z větví už je ulomená a drží jen za kousek opřená o zem. Osud mnoha takových tady. Buď vyhořej zevnitř,... eukalypty nasyrovo hořej úžasně,... nebo ho vyžerou termiti, nejdřív zevnitř, pak zvenku...
Standovy jeleny jsme až tak moc zblízka neviděli, bohužel. Oni jsou dost plaší. Jinak ale Standa má zvířat víc, jak my všichni dohromady. Krmí divoký ptáky, jeleni dostávaj jablíčka, Bunny taky hlady netrpí,... to by si radši Korytářovic utrhli sami od pusy...
Krom přírody ale byl ale ke kochání třeba i krásnej červenej Morrisek z třicátých let u Standy v garáži. Ještě teda není hotovej, Standa na něm dělá, ale už teď je to mazlík. No jo, aby ne, když je Standa bejvalej vývojář v Tatře Kopřivnice...
Kajícně musim přiznat, že mě to ale neuspokojilo. Obejít Korytářovic farmu, ať Fanda píše, co píše, je otázkou pár minut. Nic extra dalekýho a složitýho. Samozřejmě jsem nenutil, aby šel kdokoliv se mnou. V podstatě jsem si chtěl asi sám o sobě vyvětrat hlavu...
Vcelku se mi k tomu hodilo, že Standa nechal dopoledne u Ruth na pozemku někde košili. Nevim, jestli nám vypadla, nebo se zachytla ze sejto, když jsme ho vyndavali z kufru, to je vlastně buřt. Prostě nebyla doma ani v autě, takže nemohla bejt jinde...
Sice všici říkali, že tam nedojdu a nenajdu, ale to je jak červenej hadr před očima. Prostě jsem tam vyrazil. A cestou se kochal. A hlavně, krom života na okolních farmách, kde se pásly krávy, koně a ovce, farmáři likvidovali popadaný dřevo a tak dál a tak dál, s nastávajícím podvečerem zase začínal obvyklej nádhernej koncert ptáků a hmyzáků. Jak je přes den hic, ožívaj až večer a je to krása...
Košili jsem samože našel, samou radostí jsem pak po návratu ještě obešel půl farmy. Akorát už byla fakt tma, takže... Zase ale díky tomu v bushi byly slyšet tajemný zvuky, který přes den neslyšíš...
Večer se to příjemně rozjelo. Holky se ukázaly jako zdatný filmoložky, takže půl večera lítaly vzduchem hlášky z českejch filmů. A byla sranda. A když už jsme nevěděli, Standa, s lehce povýšeným výrazem barona von Kratzmar z Wienerschnitzelbergu, doplnil. Jsou věci, který mi doma budou zase strašně chybět, nepopírám. Takováhle laskavá a příjemná sranda bude mezi tím...