První už adventní…
... Křížky v podvečerním podhůří...
Tak jsem si tuhle projížděl Krkonoše/Jizerky od loňskýho léta do dneška. A našel tam seriál o smírčích křížích. Jako bych už tehdy tušil, že z toho bude námět na toulání...
Jak už jsem psal v předchozím příspěvku, dopoledne se mi ůůůbec nikam nechtělo. Jednak jsem byl po včerejšku jak veka, druhak celý dopoledne lehce pršelo. Prostě na mě padla lenora. Musel jsem se hodně přemlouvat. Ale zvítězila duše toulavá. A navíc to nakonec bylo fajn, že jsem vyrazil až odpo. Ta podvečerní atmosféra, padající soumrak a mlha,... ve spojitosti s tím, co jsem hledal, prostě geniální...
Měl jsem v plánu dvě místa. A ještě za volantem jsem dumal, kam se vydám jako první. Naštěstí jsem si vybral Roztoky, což se ve výsledku ukázalo jako dobrá varianta. Brát to opačně, asi bych to nezvlád tak, jak bylo potřeba...
Řídil jsem se mapkou z časopisu, která byla vlastně jen malej výřez. Naštěstí na obou byly některý stěžejní orientační body, podle kterejch se dalo dobře zorientovat. I tak jsem ale komunikoval pro jistotu i s mapama cézet. První s křížů jsem tak našel vcelku snadno. Jen bylo potřeba najít nádraží v Roztokách. Nikdy jsem tam pořádně nebyl a Roztoky jsou dost roztažený. Když už jsem si myslel, že jsem snad v Nový Pace, naštěstí se nádraží(čko) ukázalo. Pak už to bylo jednoduchý. Úzkou strmou silničkou nahoru na silnici Roztoky-Karlov a hle, kříž je hned nad ní! Zaparkoval jsem nad hlavní u božích muk a ten kousek se vrátil, bylo to nějakejch sto metrů od křižovatky?...
Nádhernej velkej kříž s malovaným klínovým křížem uvnitř z 15. století. Nedivím se, že je památkově chráněnej. Stojí v místě bejvalý tvrze Perklín a připomíná smrt dcery místního zemana, která dle toho, co jsem našel na netu, vypadla z okna, když mávala na sestru...
Podle map se měl na vedlejším svahu nad úzkou roklí nacházet nějakej pomník a vyhlídkový místo. Tak jsem využil situace a popojel kousek. Sice se drápat podmáčenou polňačkou do prudkýho kopce bylo pro Fábinku náročný, ale dala to na pohodu. Jen jsem se chvilku bál, aby se bylo kde otočit a nemusel jsem to couvat. Naštěstí u rozcestí bylo místa dost...
Hned na rozcestí byl nádhernej výhled na široký okolí. A byl by ještě lepší, kdyby nebylo pod mrakem a mlhou. Budu sem muset někdy v létě, až budou vidět hory. Nebo v zimě, to by se dalo i na běžkách možná...
Pomník byl uprostřed pastviny asi sto metrů od cesty. Naštěstí dobře přístupnej, na pastvině se nic nepohybovalo a byly odevřený vstupy skrz ohradníky. Nicméně jsem vylez pro jistotu až na kopec nad pomníkem, a ještě si došel něco zásadního vyřídit do nízkýho smrčí...
Pomník mě velice překvapil. Sice jen jednoduchej obelisk, ale na něm deska a obrázek, který pro mě byly velice cenný. Totiž, jedná se o pomník, připomínající leteckou katastrofu ze září 1929, při níž zahynul pilot des. František Červený. Jako, náhodnej nález, neměl jsem o něm ani tucha. Ale o to pro mě cennější...
Mimochodem, nějaký bližší údaje ohledně katastrofy zde...
V Martinicích jsem byl z Roztok za chvilku. Tak, je to vesnice vedle hned, žejo. Byť ty roztáhlý Roztoky, no... Zajel jsem přes koleje k bejvalýmu mlejnu, nechtělo se mi parkovat třeba u nádraží nebo u hřiště. Tady to bylo navíc blíž k začátku naučný stezky kolem martinických rybníků. A tu jsem zrovna potřeboval...
Podle map se první dva kříže měly nacházet právě vedle rybníků, takže jsem se vydal po stezce. A i ty rybníci samotní byli úžasní. První z nich, kterej se jmenuje U mlýna, byl akorát téměř vypuštěnej. Docela zajímavý vidět strukturu rybníka. Hráze sypaný z kamení, výpusť (s nalezeným vyloveným telefonním automatem...), vyztužení, červený bahno, tak typický pro zdejší železitou půdu...
A ty krásný tajemný lesy okolo!...
První z křížů byl u dalšího rybníka, kterej se jmenuje Na bubně. Nebyl smírčí a podle letopočtu v podstatě novej, ale vadí to? Jen teda, najít ho byl vcelku oříšek. Zase, díky tomu, že jsem ho nejdřív přešel, viděl jsem krásnou vyřezanou sochu volavky na břehu...
Himl, proč jsem si s sebou nevzal ručník? Bych se vykoupal...
Za dalším rybníkem, tentokráte se honosícím názvem Slané bahno (ne, neochutnal jsem...), opustil jsem cestu a vydal se přímo lesem. Smírčí kříž na místě, který se zove U zabilého nachází se totiž v lese mimo cestu. A není k němu žádná odbočka nebo ukazatel. Takže mapy.cz a kontrola polohy. OK, uznávám, že nic moc, ale jinak to nešlo...
Podle pověsti kříž připomíná, že se nedaleko odsud utopil vozka, převážející sůl (aha, pak to Slaný bahno chápu!...). Jiná pověst hovoří o starší paní, která tady vypustila duši. Každopádně se pravda neví a navíc, malej kamennej křížek v podrostu je jen replika. Jak ostatně vysvětluje i vedlejší krásně vyvedená infotabule. Originál je údajně v Jilemnici v muzeu na zámku...
Himl, se tam asi stavím podívat...
Ještě jeden křížek měl jsem v merku, asi o půl kilometru dál. Sice už to bylo na hraně, mlha i soumrak. Ale jsem do toho šel. No co, tak se vrátím za tmy. To nebolí. A les ani tma nekoušou...
Vyrazil jsem cestou po červený, směr nádraží Martinice. Na rozcestí jsem pak neuhnul a šel dál, ještě o jednu křižovatku. Na ní to bylo doprava a asi 200 metrů. Tam měl bejt, asi 30 metrů od cesty. Jenže už nebylo moc dobře vidět. Takže jsem ho taky napoprvé přešel. Až cestou zpátky, asi o padesát metrů, zahlíd jsem malou siluetu ve vysoký trávě. Fakt špatně vidět, protože je nízkej a porostlej mechem. Připomíná tragickou smrt místního pošťáka. Údajně, víc jsem na netu nenašel. Tak tomu budeme věřit. Asi vlez do mokřadů s plnou brašnou dopisů a stáhlo ho to do hlubin...
Mimochodem,... od prvního rybníka mě pronásledoval "někdo". Postava. Viděl jsem jí periferně na určitým místě, při dalším pohledu už tam nebyla. U rybníka, pak v lese, na cestě... Sakra pes...
Zpátky jsem to lesem nebral. Došel jsem na silnici Martinice-Zálesní Lhota a po ní to vzal do vsi. Kolem rybníka Zákřežník, kde se cachtaly desítky kačen, který jsem jen svojí přítomností vyplašil k letu...
Musím konstatovat, že voni i ty Martinice jsou dlouhý jak tejden před výplatou. S nádražím na dohled ponořil jsem se mezi stavení a šel tak nějak instinktivně směrem ke mlejnu. Ale bylo to děsně dlouhý. Až tak, že jsem začínal pochybovat a uvažoval o konzultaci s mapama a polohou. Ale jsem vydržel. Kura přece, to dám, nejsem dvojka máslo...
A dal. I když to bylo dost dlouhý...
Teď už sedím doma. Popíjím vychlazenýho Albrechta a dlabu horkej puňpuň. A sepisuju. Sice se zároveň peru s tím, že nejsem nejvíc nejlepší ajťák na světě a sobecky nedokážu na dálku pomoct s problémem na kompu, kterej jsem nezpůsobil. Ale to pal čert. Jak říkal Meky, som zvyknutý...
Dneska jsem si to prostě užil. Bylo to poučný, zároveň objevný. A taky tajemný. Ale i uklidňující, uvnitř. Prostě idelální toulka. A tak to má bejt...
Sakra... Já nechci dom...