Prkna tryskový...

... aneb Pozitivně z hôr potřetí...

Žijůůůůů! A užil jsem si to. Všici jsme si to užili...

Tak tedy, musím konstatovat, že jsem mile překvapenej. Prej to je jako sex a nezapomíná se to. Jednoduše řečeno, bál jsem se. Hlavně o kolena, zejména o to operovaný. Ale stačilo překonat strach a zkusit si to. Zjistit, že to jde a že si to tělo a hlava pamatujou, byť jsem na sjezdovkách stál naposled v minulým tisíciletí...

Hodně pomoh i fakt, že jsem tam byl s Marky a Luďkem. Do ničeho mě netlačili, srandu jsme si ze sebe dělali navzájem, neměřili jsme si pinďyky...

Stačilo sjet sjezdovku poprvé a už to šlo samo...

Teda, ono to mu značně pomohlo i to, že carvingy zatáčej v podstatě samy...

Chtěli jsme původně na Cinkáč, což je jedna z dlouhejch sjezdovek na Benecku. A je modrá, což je pro počátečníky idelální. Bohužel ale ve všední den není tolik lidí, takže Cinkáč nejezdil. Skončili jsme tudíž nad ním na Zvonu. Ale ono to nakonec stačilo. Potřebovali jsme se rozjezdit hlavně a nenásilně...

Ještě jsem zašel do Huskyho půjčit si lyže a boty,... helmu jsem měl Matějovu, naštěstí má kokos po mně. A i tam nás podpořili. Vysvětlili jsme pánovi, že jsem na lyžích třicet let nestál a na carvingách vůbec nikdy, Marky s Luďanem nejezdili tři roky. A dostalo se nám uklidnění. Hele, hlavně v klidu, jdete si to užít, na všechno ostatní se vybodněte. A beztak, na carvingách pořádně neumí nikdo...

Ještě čajík na bowlingu, koupit permice a hurá na to...

Prvotní pocit teda strašnej. Jak je ta noha v přezkáčích stažená v neobvyklý poloze a nepohyblivá, tak se v tom prostě jde strašně. Ale po chvilce se člověk naučí, že pata-špička, a je to cajk. Stejně pak na těch lyžích. Hejbe se to jinak než běžky. Klouže to úpa do všech stran, bruslit se na tom nedá. Ale když se to pak rozjelo, bylo to dobrý. První dva obloučky lehkej pluh, pak už jsem zkoušel přenášet váhu a točit se přes hůlku. Stačila jedna sjezdovka dolů a už to bylo dobrý...

OK, kristiánky jako Luďan jsem nesekal, radši jsem si poctivě vyjížděl obloučky. A postupně zrychloval a pokládal se do toho v zatáčkách víc...

Od třetí jízdy pak odvážili jsme se i přes boule a obloukem kolem chalupy mezi sjezdovkama. Byla tam taková jakoby sjezdová dráha. Tři boule a tři dlouhý oblouky. Plus tachometr, což mě teda svádělo jet víc a víc...

A pak, že si nebudeme přeměřovat...

Nakonec jsem to vytáh na 39 km/h...

Po první rundě 12 jízd jsme si na chvilku dáchli a dali si nahoře u kiosku něco na zahřátí. Čaj a svařáček, já navíc jeden Tatra Tea. Abychom ulevili nohám, vydejchali se a sdělili si první dojmy. Navíc jsme tam narazili na jednoho fajn chlapíka v dredovým kulichu, s kterým byla děsná sranda. Přislo obé vhod...

Druhá runda, dalších dvanáct jízd. Další parádní zážitek a pusy od uch k uchům. Do toho krásně sluníčko od západu a černá sněhová obloha od severu. Nádhernej kontrast. Jen mít čas na focení. Teda, něco jsem nafotil, dokonce i risknul jízdu s mobilem v ruce. Ale ne, dneska to opravdu nemělo bejt a ani nebylo o focení. Dneska to bylo o uvolnění, radosti a prožitku...

Jen teda, když jsme pak skončili a já šel vrátit lyže, zul si po třech hodinách přazkáče a vlez do tuláckejch,... mno, jak to říct? Šel jsem jak naprcaná kachna...

Nicméně, co jsem si tak všimnul, byli na tom ostatní tak nějak podobně...

Než vyměnil Luďan stěrače, ještě jsem zaběh na Skalku do sámošky Lízovi pro zelí a jelo se do chalupy...

Relááááx! Horký kafe a čaj, talíř horký hustý držťkový s chlebem. Jop, tohle jsme potřebovali!...

Zaznamenáno pro příští generace (a pojišťovnu...)

Kamarádi, moc děkuju. Byl to zážitek. A příště zkusíme Kejnos...