Ponuré putování listopadové...
... Rákosníček a puň-puň...
Těš ťaj? Ně, ti maťo. A puň-puň. A kdo nezná, nepochopí...
Tyjo, musim říct, že jsem se báječně vychrápal. Večer jsem si zalez k nám na půdu, zachumlal se do peřiny, nu což, že tam bylo jenom devět nad nulou. Však jsem si to do rána zadejchal. Na devět nad nulou...
Na dnešek jsme si naplánovali něco málo práce. Jednak to tak je vždycky, jednak se to prostě udělat musí. Navíc toho nebylo nikterak moc, abychom se odrovnali a byli ve stresu. Matěj posekal ty včerejší špalíky, co jsem nařezal, Chico nastříhala nějaký větví domů na vazby a truhlíky, dopřikryla chvojkou kvítí, aby přes zimu neumřelo, no a prořezali jsme taky drobek stříbrňák, aby to netlouklo do střechy. Což se navíc využilo i k přípravě večerního ohýnku. Teda, bude-li nějakej...
Od noci to dost silně fučá, tak nevím, esi to bude bezpečný. Aby nám to neskočilo na kompost a ten nelehnul popelem!. Nebo do tý hromady dříví a chrastí. Tak jako, fajrunk by to byl epesní, vo tom žádná. Hoří honosné haveloky hornoštěpanické honorace, hendikepovaným hrby, hormonální hybrid Hamáček hladí hubici hasičské hadice hýžděmi...
Mno, uvidíme odpoludne...
Jenže odpoludne všichni tak nějak odpadli. Po obědě se odkrvily mozky. Dali jsme si puň-puň a bylo (a to v něm nebyla ani kvapka rumu!). Holky usnuly, Matěj se začet do dedektívky. Z toho asi slanina na ohýnku nebude...
Jak tak krásně fučálo, rozhod jsem se, že si splním to, po čem fňukám už minimálně měsíc a půl. Zajdu si pustit draka. Sice už se smráká, ale to nevadí...
Nevim teda, jestli to bylo dobrý rozhodnutí. Jak vzal dráček lufta, naviják se roztočil takovým fofrem, že mi to mále prsty zpřeráželo. Navíc jsem se velice záhy dostal na konec lanka a měl co dělat, aby mi nevyjelo. Jenže natočit těch pár otoček zpátky byl docela těžkej úkol. Lano bylo napjatý k prasknutí, drak řádil na konci jak pominutej, až to pískalo. Vydržel jsem to tentokrát, byť pouštění draka mám rád a je to úžasnej relax, toliko půlhodinu. Pak už mi jednak byla zima, druhak mě bolely ruce. A to nejhorší teprve teď přišlo. Namotat zpárky těch cca 70 metrů provázku, na jehož konci se stále opíral drak mohutně o silnej vítr, ukázalo se jako oříšek přetěžkej. Drak měl v tahu kontra nějakejch 15 až 20 kilo, takže každá jedna otočka navijákem stála spoustu sil. Však taky, když pak byl na zemi, připadal jsem si jak po dvou hodinách v posilovně...
No a mezitím padla tma úplně. Doma se paradoxně nic nezměnilo a ještě notnou chvíli trvalo, než se Chico aspoň trošek probrala a šla si číst ku stolu. Štěpka zdechla jen o pár metrů vedle, přesunuvší se z křesla u kamen na gaučo. Mno, vidím to bledě s opejkáním asi...
Asi si dám jen puň-puň...