Pod Svatým Floriánem - 6. část...
Na vinice i protihemeroidovej šutr...
První trip, co jsme začali, nebyl pro větší vzdálenost a pokročilou únavu dokončen. Proto jsme se na Šobes vydali až teď. A vůbec nevadilo, že je šábes...
Znovu jsme vyšli směrem ku Dyji, tentokráte však opačným směrem, než leží Znoumou. Tedy nikolivěk na Monte Bů, ale po hřebeni do vřesovišť nad Popicema a Havraníkama. Na krásný kvetoucí vrchy, kde se dnes krom semo tamo ovcí pasou i stáda polodivokejch koní, jako u nás v Milovicích. Dokonce je to stejný plemeno - Westmore pony. Myslel jsem si ale, že zamíříme nejdřív na Heiliger Stein, neboli Svatej kopec, kde podle vyprávění místních leží místo, opředený tajemnou silou Keltů. A kde se nacházejí léčivý kameny. Ale nad Havraníkama jsme zabočili dolů k řece. OK, tedy Šobes jako první...
Nebylo to nikterak daleko, asi jen dvacet minut cesty lesem. Tam na nás u řeky čekal bejvalej Baštův mlýn. A za ním mohutnej tok nádherný Dyje, přelejvající se bouřlivě přes hráz jezu. Tam bych asi vydržel sedět a koukat do vody hodiny a hodiny...
Jenže to bych přišel o posezení na vinici Šobes. Ta se nachází ještě o další cca půlkilák dál. Kousek za jezem je nádherná vysutá lávka...
No a jak to tak lávky dělaj, pěkně to tam houpe...
Na vinici, která se kupodivu nezdá ale nijak velká (na první pohled ale, jinak samozřejmě je rozložená po celým svahu v zátočině řeky...) je jedna zásadní věc - stánek pro ochutnávky. Geniální tah, zejména pro utahaný pocestný a v horku. Můžeš posedět, ochutnat z cca dvanácti druhů bílejch, červenejch i růžovejch vín. A všechny jsou vynikající! My ochutnali vlastně ze všech druhů. Každej něco a navzájem jsme samozřejmě povyměňovali. Já dal tentokráte na začátek sklínku růžovýho a pak červený. A byť mám obvykle radši spíš sušší vína, tak tentokrát jsem vybral dobře. Oboje bylo velice mňam! Červený ale ještě nejvíc nejlepší...
Jaj, to se mi ale pak nechtělo zas do kopců...
A tam jsme museli, protože Heiliger Stein je zase až na vrcholcích. Těsně za hranicí, už na rakouský straně, zase asi jen dva kilometry daleko. Ale to vůbec nebylo nic strašnýho. Sice pak nahoře na tý rozpálený asfaltový signálce to trošku žhnulo, nicméně na kamenech jsme si pak odpočinuli...
Kelťákům by se tam určitě líbilo, je to opravdu magický místo. Kamennej kruh a hlavně ty dva, tři nejdůležitější, léčivý šutry s vysezenejma a vyhmatanejma důlkama. A vyhlídková kruhová terasa kolem základů nějaký bejvalý kaple, všechno kolem krásně opečovávaný a uklizený. U nás by se tam stopro povalovalo spousta nepořádku, nehledě na to, že by si lidstvo určitě nějaký ty šutříky odtahalo na zahrádky. Vlastně snad jedinou chybou na kráse byly přípravy svatby, která se tam za nějakou tu hodinku měla asi odehrávat. No ale, přejme jim to, ne? Jen teda, upřímně přeju ženichovi, aby nevěstou nebyla ta prdelatá selka...
Samozřejmě jsme si důkladně naléčili všechny svoje drůbky. Chico poseděla, já si i lehnul, aby mě nebolely záda. Bude to fungovat? Hele, vim já? Když už nic jinýho, bylo to příjemný a prohřál jsem se...
Na zpáteční cestě jsme trošek uvažovali, esi nezkusit dobýt kousilínek Őstmarky. Na hranici nějakej pablb povalil hraniční sloup s naším znakem. Tak jsme se ho snažili narovnat. Moc to nešlo, je to těžkej kus nábytku a v tý díře to prostě nedrželo. Hele, tak co kdybychom to šoupli o pár metrů vedle? Samože na rakouskou stranu...
Nebudu napínat, moc se to nepovedlo. Ale byla sranda...
Domů to bylo za nějakejch sedm kilometrů po značený cestě. Ale zatáhlo se a přes vodu se hnala buřina a silnej vichr. Že by se nám chtělo chytit Vééélký špatný někde na vrchách, to teda ani ani. Zkušenosti, žejo. Tak jsme si radši poseděli ještě jednou pod Fladnitzkým vřesovištěm na kávičce a vínku a pak si to trošek zkrátili přes vinice a obětovali jednu z vyhlídek nad řekou. Nakonec nás tak dohnal jen vcelku lehkej deštík ještě dole ve vsi. A vlastně jsme si stihli díky tomu projít i krásný vinařský uličky a prastarej gotickej kostel ještě s betonovou střechou, zasvěcenej Sv. Wolfgangovi...
Návrat zpět přes vřesoviště už byl pak na pohodu, žádnej spěch a žádnej stres. A že jsme si to celý všechno tak hezky užívali, mohli jsme si pak ještě večer dopřát návštěvu u oveček a posezení s Alanem a Rendou ve sklípku. A soukromou ochutnávku medoviny a vínka. A hroznovice! Wau! To byla ale dobrota! A tý vleklý blbý náladě, která nás vlastně celou dovču provázela, to jen prospělo. Byl to pro nás takovej bonbónek na závěr...
Dlužno dodat, že jsme toho vypili ten večer fakt dost. Ale nebylo nám vůbec nic a domů jsme šli po dvou. Na cestu nám svítil nádhernej měsíc...