Pod Svatým Floriánem - 4. část...
Znojmo krážem kříž, i pod zemí...
Milý Bože, jestli si neodneseš to vřeštidlo zpátky, nebudu si uklízet pokoj...
A druhej den vyrazili zase do světa. Hlavně dřív, abychom zbytečně neztráceli čas vychrápáváním. A kam tentokrát? No přeci přímo do Znojma, do perly na Dyji. Malý sice rozlohou, ale plný zajímavejch památek a zákoutí, na který by možná byl i jeden den málo...
Přitom je paradoxně skoro všechno nashromážděný v centru. V tom starým za hradbama, mezi domečkama v úzkejch uličkách, kde ještě místy na zemi leží klasický kočičí hlavy místo asfaltu. Až se člověk pak diví, na co všechno tady narazí...
Začali jsme samozřejmě jednou z dominant města - Radniční věží. Osmedesátimetrovou (ne-li víc) monumentální stavbou, na níž se její tvůrci neskutečně vyřádili. Hlavně teda na horní části s vyhlídkou. Věž a střecha jsou děsně složitý, ve svý době to musela bejt machrovina to takhle udělat. Ani jsem nespočítal, kolik vede nahoru schodů. Tuším Štěpka říkala kolem 140. Nejhorší jsou ty dřevěný schodiště nahoře. Úzký pod nízkejma trámama, vyšlapaný, rozkodrcaný,... JAU! To byla hyba!...
Mno zas ale ten výhled do všech stran je fenomenální. Támhle jsme včera byli? Tamhle přes Monte Bů bydlíme. Támhle je Pálava, tuhle Rakousko. Hrad a rotunda, klášter, železniční most vysoko nad řekou. A těch brabenečků dole pod náma!...
Ke Svatýmu Mikuláši to je od věže, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Přejde se jedno náměstí a pár uliček a už jseš tam. A si můžeš vybrat, buď vstoupit do chrámu Páně, nebo shlédnou z ochozu na údolí řeky. Eventululálně si posedět na lavičce před kostelem a nabaštit se, páč poledne a den bude dlouhej, žejo. My to postupně zvládli komplet a všechno rozhodně stálo za to...
Tak jsem se zase dokopal k nějakýmu psaní. Po třech nedělích, děs, tyjo...
Od Sv. Mikuláše, kterýho jsme prolezli důkladně a kde mě osobně nejvíc překvapila agitační nástěnka se vzkazama od dětí Bohu (cywe, děsná vymejvárna mozků, musim říct, na druhou stranu ale některý vzkazy byly fakt dost dobrý...), jsme to obešli až ku hradu a rotundě. Matěj toužil podívat se dovnitř a shlédnout nástěnný malby s portrétama dávnejch Přemyslovců. Díky debilní babizně v pokladně a snaze provozovatele za každou cenu vyrejžovat co nejvíc prachů poslal jsem nakonec do rotundy Chico s dětma a sám si zašel na kafe a limču na cimbuří. Asi bych si to po takový zkušenosti nedokázal užít. Naštěstí to byla jediná vada na kráse celýho toho dne...
Od tří hodin měli jsme domluvenou procházku ve znojemským podzemí. Co ale s tou hodinkou a půl času? Procházka, samozřejmě, protože jsme ještě nebyli tady a tuhle, ale taky by nebylo od věci si někde na chvilku sednout a dát si kávičku, případně něco k ní. Mno a na to se ideálně hodila čokoládaterie kousek od hradeb. Sice ty pipinky tam,... mno... Ale měly to dobrý, to zas jo...
Podzemí pod Znojmem je tuze rozsáhlý - 27 kilometrů v minimálně třech patrech! Všechno vyražený v žule, z drtivý většiny ručně. Však to taky nebylo hned, prej dělali asi 18cm za den!!! Vybrali jsme si normální prohlídku, na adrenalinovou jsem měl zákaz, takže se šlo normálně po dvou, chodbama, myšíma dírama, zátočinama,... všude čouhali za rohem dávní obyvatelé, vojáci, skřeti, čertiska,... dokonce v jednu chvíli začalo blbnout i světlo! K tomu všemu měli jsme perfektní výklad, prokládanej specifickým humourem. Takže zážitek...
Kruci ale ten adrenalin by byl taky mazec...
Příště, no...
Tyjo, strávili jsme ve vsi celej den! A měli toho fakt plný kecky. Sil zbejvalo tak maximálně na posezení u gramofonu nad vínkem...
Gramofon, Máťo. To je takový to prapracédéčko, co se na tom hrajou vynilový kolečka...