Pod Svatým Floriánem - 3. část...
Z lomoví v lomoví...
Tolik tipů jsme dostali, to se snad nedá ani celý stihnout. No a? Tak holt něco zbude na jindy. Projdeme se na pohodu a kam dojdem, tam dojdem...
První náš vejlet,... pěší, kola jsem zavrhnul,... zavedl nás (nečekaně) do údolí Dyje. Kam taky jinam, když člověk bydlí na pokraji NP Podyjí/Thayatal? Renda s Alanem nám nadhodili pěší tůru cca 25km, takovej okroužek první. OK, jde se na to...
Z Konic, z křižovatky nad penzionem, zahnuli jsme vpravo na červenou. Tudy měli jsme přes Monte Bů sejít dolů do Znou Mou k přehradě a odtud po druhým břehu pokračovat kajsi někajsi. Ztama pak přes vinařství Šobes zpátky. Pokud možno tímhle směrem, aby to nebylo tak náročný...
Pravda ale je, že by to taky chtělo vyrazit trochu dřív, ne až v jedenáct. Tempo nasadili jsme taky spíš pohodový, než nutný pro pětadvacítku. Na Monte Bů jsme se v klidu rozkoukali z vyhlídky na vinici, pak poseděli nad městem ve vřesovištích, nádherně barevnejch, jak už jsem se několikrát a ještě zmíním. Zas to bylo bez kudlanek, ale tak... To pal čert, žejo, zase jsme pak viděli jiný zajímavosti...
Třeba vodníka znojemskýho, parní mašiny, zběsilýho skalního cyglistu... A dokonce i MiG! Na ja, patnáctku!!! Podle čísla sice nedohledatelnou, bo jak jsem až následně zjistil, tohle bylo fiktivní. Nicméně jaký bylo potěšení, když vyšlo najevo, že to je ta esbolácká biska, co stála v Čáslavi v křovinách nad parkovištěm. A co se u ní kdysi Matěj fotil coby malý mrně. No neni ten svět malej?...
Jen škoda, že už se zase začínala vkrádat blbá nálada. Ani nevim proč vlastně...
Cestou po svahu ústí Granickýho údolí do Dyje vydrápali jsme se až nahoru ke kostelu Sv. Antonína Paduánskýho a tam se na chvílku usadili. Posvačit,...ehm,... spíš už poobědvat, podívat se do kraje, poučit se... Byl odsud nádhernej výhled na hrad a vůbec skoro na celý Znoumou. Plus elektronická infotabule v češtině, ruštině, angličtině a náckovštině. Tak jsme se to všechno mohli vlastně dozvědět prakticky ve všech jazycích, co tak nějak známe. Teprve pak pokračovali jsme přes Kočičí údolí na vyhlídky nad řekou. Na nádherný vyhlídky, odkud to údolí řeky vypadalo doslova kouzelně. U Králova stolce pak zabočili jsme na čistej sever a pokračovali na Mašovice...
Proč zrovna tam? Mno, jednak to bylo po cestě, druhak jsme věděli od Alana a Rendy, že tam je zatopenej lom a úžasný koupání. Sice nás to stálo další dva kilometry pozvolnýho stoupání, což už s ohledem na únavu a náladu nebylo nic moc, ale nahoře v Mašovicích jsme se mohli občerstvit v místní hospůdce, což nám trochu sil vrátilo zase...
No a to koupání samotný pak, to bylo doslova epesní. Mašovickej lom je poměrně rozsáhlej, odhaduju tak 200 x 300 metrů, ale úžasně čistej. A to včetně okolí. Vlastní ho sice soukromník, ale přístup je sem volnej celoročně. Lidi se tu o to staraj a ani nedělaj bordel, aby si to tu udrželi hezký. Kéž by to tak bylo všude. Voda je nádherně průzračná, i bez brejlí je vidět poměrně dobře. Přitom tu je spousta ryb (včetně sumců), lekníny, pahejly stromů,... romantika na druhou, toto...
Koupání jsme si užili, jen co je pravda. Štěpka dokonce spáchala osobní rekord, když ten lom přeplavala tam a zpátky středem. Pravda, poháněla ji myšlenka na chapadla Krakena, hladový sumce, vodníky a podobně, ale dala to...
Bohužel nám ale ujel autobus, asi o deset minut. Bylo už příliš pozdě na to, bychom došli celej okruh na Šobes a horem zpátky po druhým břehu, to by vyšlo na dalších patnáct kiláků ještě. A holky byly vyřízený už. Další jel až za hodinu a půl, ale počkali jsme. Vcelku se nám ani moc šlapat nechtělo už. I tak jsme toho měli plný kecky...
Ve vsi nám to pak hezky navazovalo, za deset minut jel další do Konic. A tam čekalo vínečko...
Dyk to neva, že jsme to nedošli, jsme tu na celej tejden skoro. Hlavně se kvůli píčovinám nestresovat a nehádat...