Po roce na běhnách...
Umru, o tom neni pochyb. Ráno se proberu a první pohled bude směřovat dolů. Ehm,... ne, tam fakt ne. Až na palec u nohy. Visí na něm cedulka nebo nevisí?...
Hurá, nevisela!...
Na dnešek vycházela ta odměna. Jen, jakoby pantáta Krákonoš měl smysl pro humour, venku mlha, že by se neprokousal ani zelenej skřítek s čupřinou. Ó, jak já závidím Olinovi jeho poletování nad sluncem ozářenejma vrcholkama Alp!...
BTW, ale je sníh. Teplota sice blízko nule, tak je to měkký a těžký, ale přece se aspoň nepokusíme toho využít. Byť nepopírám, s tou morálkou jsem bojoval. Přesto jsme ale vytáhli z půdy skluzky (vulgo běhny) a kol poledního je nasadili na hnát, pokoušeje se i tentokrát nezabít...
A žádní rekordové, jsme na nich tuhle zimu poprvé. Na pohodu, neznechutit si to. Vlastně,... nezabít se, to byl cíl..
Ono hlavně, šlo i o to, neztratit se v tý bílý tmě, žejo...
Takže... Nahoru na Skalku a pak podél lesa k Zákoutí. Byli vůbec koníci venku? Tyjo, nevím, sotva jsem si viděl na špičku špíčku... Co to kecáš, woe? OK, na nos...
Musím ale s potěšením konstatovat, že to nebyla taková tragedie, jak jsem předpokládal. Neklouzalo to (i když jsem nenamazal) a asi se mi povidlo zvolit správnej rytmus, abych se neuhnal na prvním kopečku. Naopak, i přes poměrně zajímavý tempo jsem byl v poho a stíhal i fotit...
Ne, neni to přepálená fotka, prostě jen mlha...
Vyjeli jsme na Zákoutí, pak přes louku k Posraný hromadě a po překonání holýho asfaltu nahoru k Houšti. A tam teprve začala ta správná sranda. Jak dál? Vezmeme to podél lesa a pak šikmo dolů? Nebo rovnou dolů a tak nějak to dopadne samo, hlavne, když nedopadnem my? No, nakonec jsme to vzali tak nějak na kompromyš...
Nebyl tady někde náhodou sloup? A bacha, tam někde před náma je ten schod, kde jsme se Štěpkou ondyno letěli hubmo na sáňkách...
Nutno dodat, že jsme se nezabili. Naštěstí to nejelo tak moc, ale i tak. Prostě bílej šátek přes oči a se děj vůle bohů. Šikmo k lesu, pak šikmo k horní chalupě. Přes cestu a na Skalku. A pak teprve ten nejvíc největší rokenrol. Přes louku k naší chalupě a se nakonec nezabít u nás až...
No, pobedlo se, přežili jsme. I když v tom mokrým sněhu nebylo možný brzdit, takže jsem dojel skoro až k Piškuntálům do baráku...
Tak, oklepat běhny a hurá do sprchy. Tentokrát jsem ji zvolil radši, než nádrž. Byl jsem rozhicovanej, takže se zchladit a pak ještě ty desítky metrů domů, to by asi nebylo dobrý. A hurá na oběd...
Jop, bylo to skvělý! Asi se zítra a pozítra nehnem, ale užili jsme si to. Pamatujem si to. Příště můžem dát něco většího...
Pokud bude sníh, samozřejmě...