Po kopcích křivoklátskejch...
Vstávej, osobo! venku je krásně, v půl osmý už se válí jen líný prase...
Hm, to Ti teda pěkně děkuju...
Ale na vejlet dycky a rád. Navíc zas po dlouhý době rodinnej. Při tý hromadě práce, co se na nás odevšad valí, to je prostě svátek...
No, ono ale občas neni marný se na všechno vykašlat a vyrazit na vzduch. Posílí to výkony a vyčistí hlavu...
A žádný houby, jasný!?
Tentokrát to "odneslo" Křivoklátsko. Nebo to je ještě součást Pobrdí? Mhmmm, to už ne, je to za silnicí přece...
Prohnali jsme se kupodivu volnou Prahou a zamířili kouda za Beroun. Do krásnejch kopcůch a barevnejch lesůch. Až tam, kde se auta pohybujou samy do kopce na neutrál...
Údajně...
Zastávka jedna - Svatá. Nomen omen, že by? I ne, přijdou ještě horší kopce. Na zahřátí příjemná procházka barevným lesem. Ještě pořád ne tolik, jak to tak na podzim bejvá. Je to letos trošek zabržděný celý. Prošli jsme lesní stezkou cca kilák a drobek na hřeben, kde se zvedaj ze stromů krásný a poměrně vysocí buližníkoví útvarové. A s poetickým názvem Vraní skála...
Na jejím západním okraji, když se člověk trošek namáhá, přemůže závratě a vydrápe se na vrcholek, vyleze na krásnou vyhlídku. Na místo, odkud je přímo božskej rozhled do širokýho i hlubokýho údolí. A hele, támhle je ten druhej, co neni Žebrák. Točník! Napravo nádherný hluboký lesy. V dáli Brdy. A nad hlavou slunce a pod náma krásný bílý mlíko v oudolích. Paráda!...
Zastávka dvě - Velíz. Bájný a historický místo nad vesničkou Kublov, pojmenovaný po slovanským bohu Velesovi. No, tak tady už je kopec trošku příkřejší. Ale nahoře čeká kouzelný místo. Kostelík s hřbitovem, pár stavení, zbytky zdí původní románský kaple a proboštví, postavenýho před více jak tisícovkou let za knížete Jaromíra...
A opět jsem se tady přesvědčil, proč mám tak rád podobná místa. Hřbitovy a hřbitůvky, potopený ve stromech, listí, světle a barvách. tady to má prostě duši...
Mimochodem, snad i proto si tohle místo oblíbil předsmetanovskej hudební skladatel Zvonař, autor mimo jiné skladby "Cechy krásné, Čechy mé"...
Naše taky. A ničí jiný...
A když se pak cestou zpátky uhne na stezku s ťápotama, dá se v lese najít i studánka, která prej ani v zimě nezamrzá...
Zastávka tři - Týřov. Tam jsme si museli ale trošek popojet. Spustit se silničkama do údolí Berounky a zastavit až ve Skryjích...
Hele, tady jsme už kdysi byli s dětma. Ale nahoru na zříceninu se tenkrát nesmělo...
A stejně jako tenkrát museli jsme projít po úzký stezce vysoko nad řekou. Po stezce určený spíš než pro lidi pro horský kozy a kamzíci. Jen to tam teď trošku víc klouzalo, vlhko, listí a tak. Ale nádhera, to se musí nechat...
A pak nahoře na hradě? Waaau! ZAse, dneska již potřetí, nádhernej výhled. Jinej, protože do údolí Berounky. Ale božskej. A v hlavě mi hned vyskákaly příběhy Oty Pavla, psaný i zfilmovaný...
BTW, se budu muset někdy zastavit U rozvědčíka. Teda esi to tam ještě funguje...
No,... kávička, trocha Femigelu k svačině a hurá zpátky. Abychomsme se dostali domu nějak včas a stihli ještě trochu zamakat na těch "našich" věcech... Teda, esi zbudou nějaký síly po tom drápání se trilobití stezkou od Berounky do Skryjí...
Nezamakali. Ještě jsme si totiž na zpáteční cestě udělali zastávku čtvrtou, ve Zdicích v Levandulovým údolí. A tam, než si to člověk prohlídne, na něčem si pochutná, pokochá se místoduchem,... to taky chvilku trvá. A jak to tam musí bejt super, když ta levandule kvete!...
Nu což, budeme tvořit dneska večer. Beztak jsme tak ucaprtaný, že na nic dalšího nebude morál...