Píšu "Z" jako...
... "Z"abijem se na Kejnosu nebo nezabijem se na Kejnosu?...
Ráno, po další noci zachumlání do peřin a zadýchávání půdy na přežitelnou teplotu, byl jsem na vážkách, jestli i čtvrtej den není von nakonec kritickej. Nechtělo se mi z klobouku a už vůbec ne něco činit...
Jenže jsme sem nepřijeli to tu celý proflákat. Navíc, když je tak krásně. Nicméně jsem evidentálně neměl takový pocity sám, takže z dopoledne bylo ve výsledku prd. Ale aspoň jsem uvařil, no. A odpoledne jsme vyrazili za adrenalinem...
Štěpka si sice dala načas, puberta je holt mrcha. Ale nakonec se rozhoupala a že půjdeme na sjezdovky. Hej, ale na to se těšim. Už minule s Maky a Luďanem jsem tomu přišel docela na chuť. A kdyby tenhle týden přijeli, zcela jistě by to nedopadlo jinak. Rozhodli jsme se totiž vyzkoušet Kejnos - nejdelší sjezdovku na Benecku. Červenou, ale tak holt budem opatrný...
Kupodivu, na to, že byl pátek odpoledne a hezky, nebylo tam až tak moc národa. Naopak, příjemně prázdno. Jen na Benecku nahoře nemohli jsme chvíli zaparkovat, u Skalky nás vyhodil nějakej kašpárek z hotelu, že zabíráme místo hostům. Na parkpalc se nám na těch pár minut nechtělo. Takže se to vyřešilo šmatlafounsky. Vyjel jsem k obecňáku a dal to na prasáka přímo před něj. OK, no, zákaz zastavení. Ale...
Naštěstí za tu chvíli, než jsme si půjčili lyže, boty a hůlky nikdo kolem nešel a nenapokutil nás. Teda, fotka snad taky nedojde...
To dole pod Kejnosem se parkovalo mnohem líp. Místečko třicet metrů od vleku, paráda! Naházeli jsme na sebe propriety, nasoukali se do přazkáčů, zašli pro permice,... chvíli koukali s otevřenou hubou na svah a říkali si, bože, co jsme si to vymysleli,... a pak hurá na vlek...
Teda na lanovku. Sedačkovou! Probohové, jak se na to leze? Jen postojíš, ono si tě to nadrcne samo...
A taky jo. Jen příště hůlky jinak a stoupnout si o pár čísel vedle, aby se dala závora v klidu sklopit...
Hele, ale... Mě napadá... Jak se z toho nahoře slejzá?...
I to se nakonec povedlo, byť jsme se trošek zamotali do sebe hůlkama...
Jestli zespod vypadá Kejnos drsně, tak shora je to ještě mnohem horší. No cywe, tohle nemůžeme přežít. Se zabijem. Odvaha nás najednou přešla. Ale když už jsme do toho odpoledne investovali čas, síly a peníz nemalý, musíme. Holt začneme opatrně, ono to pak nějak půjde. Nespíchali jsme, poctivý obloučky a napříč celou sjezdovkou, brzdit v měkkým. A hlavně koukat kolem sebe. Sjezdovka sice poloprázdná, ale vždycky můžeš někomu vjet před čumák...
S každou další jízdou (oběma směry) bylo to lepší a lepší. Odvaha jet rychlejc a dělat širší oblouky přibejvala, sem tam se zajelo třeba i na vedlejší pruh za lanovkou, případně za remízky na druhý straně. Pak došlo i na průjezd ke spodní části vedlejší černý sjezdovky, kde byly tři vlny pro snowboardisty. Zase sice nejdřív hodně opatrně, pak ale rychlejc a rychlejc, pohoupat se, poskočit si...
Po pátý jízdě dali jsme si malou pauzu a zašli si dát něco teplýho. Odpočinout si, protože kolena a stehna dostávali zabrat. Šiklo se to, mohli jsme se uvolnit, pokecat si, svěřit se s dojmy. A domluvit se, jak dál. A pak zase na svah a rychlejc a líp...
Nakonec i Štěpka sebrala odvahu a poslední jízdu si střihla přes vlny taky. Šikula!...
Vyndat nohy z lyžáků a vlézt si do tenisek byl po těch dvou a půl hodinách docela mazec! Měli jsme toho plný kecky a dohodli se, že další jízdy kupovat nebudeme. Místo toho jsme vyjeli zpátky na Benecko, vrátili vypůjčený věci a zašli si zasportovat ještě do kavárny. Bo nejlepší sport je kafe a dort...
Skončili jsme dřív, než jsem čekal. Takže díky tomu ale zbyl čas na odpolední brannej výcvik. Chico se byla projít, zatímco jsme lyžovali, tak byla utahaná, ale to my taky. Nakonec se nechala ukecat. Dali jsme každej po třiceti kulihráškách, ale za sebe musim říct, že bída. Nějak mi to nende, na rozdíl od ženy...
Ale neházejme flintu do jetele. "Z"ase bude líp...