O zajíčkovi a tlustý slepici...
... aneb Jak potulnej rejpal k peří přišel...
Si takhle rejpneš do kamarádky a pozeptáš se z tepla domova, jak se vede a co dělá. A hned v tom lítáš. To mi z toho vykuř peří...
Každoročně pořádaj na Lipníku v domově pro postižený děti spoustu zajímavejch tématickejch akcí. Třeba na Mikuláše, na helouvín, ale taky na Velikonoce. No a se mi letos poštěstilo se k tomu přifařit. Přišel jsem k tomu teda jak slepej k houslím, ale aspoň budu pro příště vědět, že rejpat se nemá...
Přislíbil jsem tedy svoji účast s vidinou toho, že budu navlečen do obleku zajíčka Velikonočníčka a budu pár minut šaškovat, aby z toho měly děcka nějakou bžundu. Jééénže!...
Hele, vezmeš si slepici, já v tom vypadám jak debil, tak si vezmu králíčka já...
Počkej, ale to budu jak debil vypadat já. Navíc...
Mno ale,... dal ses na vojnu, chlapče, tak bojuj. A slíbil jsem to. Sranda muší bejt...
Teda ale, když jsem se do toho nasoukal... Tlustý kuře z Vodňan, jen posadit na pekáč. Navíc jsem si k tomu vzal buřinku a tmavý brejle. No tak to bude mazec...
Realita ale předčila moje očekávání. Ať si kdo chce, co chce, ty děcka jsou prostě skvělý. Jo, jsou mentálně postižený. Ale... Vlastně jim můžeme leccos závidět. Všechno si užívaj opravdově a naplno. Co z toho, že některý blbě mluvěj, někdo je nekomunikativní, případně se snaží sežrat kámen, šišku nebo klobouk? Žádný politikařený, jen čistý srdce. Jsou super! A já jsem rád, že jsem s nima...
Obešli jsme nejdřív okruh kol vesnice sólo, bychom rozvěsily navigační obrázky. Pak se ještě na zahrádce schovaly tašky s dobrotama a domluvil se program. A hurá ven...
Nutno říci, že přítomnost tlustýho kuřete s brejlema vzbudila značnej rozruch. Nejen mezi dětma, ale i u dospěláků. Navíc to bylo kuře chvílema docela drsný a tvářilo se vzpurně. Což byla pro ty děcka vlastně největší sranda. Občas zahudrat, zakvičet hodit divnej pohled...
Ale samozřejmě bez špatnejch oumyslů. Jen za účelem srandy. Do toho se zničeho nikde objevila Inge, starostka obce Lipňýk (či Slipník, jak někteří tuto vísku v divokých lesích na periferii Milovic nazývají...). Ona sama se podobnejch akcí aktivně účastní a nedělá jí problémy ze sebe udělat debila pro dobro věci. Tak teď z toho měla patřičnou srandu i ona. Akorát teda kuře málem přejela. Hele, sakra, nemůžeš koukat? Chudák zvíře!...
Mno jo, když místo na silnici kouká, kdo kde nemá na hubě kelímek od Aktivie, to je pak těžký...
Po návratu jsme pak udělali ještě nějaký soutěže na dvorku a rozdali dětem ty tašky s odměnama. Ty veselý usměvavý a šťastný ksichtíky byly odměnou největší. Parto, byli jste skvělí! Děkuju a bylo mi kvok... Teda potěšením...
Mno, ale abych nebyl ochuzenej o zajíčka, nakonec jsem si ho půjčil a zajel na letiště. Abych udělal pár fotek za účelem leteckýho velikonočního přání. A i tam na mě koukali dost překvapeně. Himl, copa nikdy nikdo neviděl zajíčka s leteckou přilbou? Sou lidi, dneska...
Teď mě tak dochází, on byl vlastně první duben. Apríl! Tak to je dokonalý. O to větší důvod to večer společně oslavit...
No a Velikonoce? Jasně, že budou! Žádný sezení doma, ty socanský prase! Žádný koledování přes internet, ušatý hováde! Žádný vynechání tradičních křesťanskejch svátků, náckovský smažky a eštébáku! Zrušte si ramadán pro kozomrdy...