Nostalgie nebeská…
aneb Letecká výprava na sever…
Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha. Kyrieleison...Svatej Václav, státní svátek na osmadvacátý září. Jak ho oslavit nejlíp? Mno… Asi sbalit Jackvéze a Olina a vydat se do Bezděkova do muzea. A na Macerku, popřát našemu Svatýmu Václavovi a taky Radkovi k skorošedesátinám…
Vyzved jsem ho v devět v Praze a vyjeli jsme na sever. A za hodinku už byli před muzeem, kde na nás čekala Martinka a Frankie. Takže ještě, než jsme si šli prohlídnout společně ešpozici, pokecali jsme a tak…
Zcela evidentálně Jack tuhle výpravu potřeboval. To bylo znát na každým kroku. Při každým zamilovaným pohledu na obrázky, vitríny, modely,… samozřejmě ale nejvíc na kokpit jednadvacítky. Ta totiž pohltí každýho…
Samozřejmě nešlo jinak, Honza musel dovnitř a tygří kokos na hlavu. Protože co by to bylo za posezení v tygří jednadváce bez tygří fotky. A to ještě na čumáku posedával Olin a potutelně se usmíval pod fousky…
Nejvíc času jsme zcela bez jakýchkoliv vytáček a sporů strávili ale na simulátoru. Ovšem musím konstatovat, že ten pacholek to prostě má v krvi. Lítání bez problémů a přistání jak na maminku…
Mrcha jeden!...
Když jsme se pokochali do sytosti, všechno jsme povypínali a zavřeli, vyrazili jsme směr Macerka. Jednak jsem chtěl Honzovi ukázat čtyři-čtyři-jedenáctku, žateckou MiG-21 PFM, kterou nám zapůjčilo muzeum ve Kbelích a kterou Radek Píchal s klukama dávaj postupně do kupy. Když srovnám původní stav a nynější, tak je to nebetyčnej rozdíl. Prostě, co na tom kluci odmakali, to je neuvěřitelný. Však to letadlo taky vypadá možná líp, než když sjelo z výrobní linky…
Samozřejmě jsme ale taky notnej čas strávili s kamarádama, kterých bylo v hangáru i předhangáří nějakejch dvacet možná. Nj, Radek slavil přirozeniny a Vendelín Veliký dvojsvátek. To bylo radosti!...
Bylo nám sice líto odjet, ale potřebovali jsme. Jednak nás čekal oběd v Barbaru, druhak měli jsme v plánu stavit se na Raný ještě. A to bylo rozhodnutí naprosto nejvíc nejgeniálnější. Z jednoho prostýho důvodu. Bylo krásně, nádherný lítací počasí. Takže bylo lze očekávat nahoře i v povětří spoustu paraglajdistů, o větroních zespod z letiště nemluvě…
A taky že jo! A navíc ty větroně byly něco epesního! Podle imatrikulace Němci, přiletěli s nádherně vypulírovanou červeno-bílou Bejbynou (Grunau Baby) a naleštěným dřevěným Kranichem. A nejen, že nám lítali nad hlavou. Ale když jsme stoupali svahem Raný, dostaly se na její úroveň, a nakonec i pod nás. A to byly teprve luxusní pohledy…
Jen nás to stálo trochu sil se vůbec vydrápat nahoru…
Ale i ty ostatní pohledy stály za to. Táhlo na šestou večerní a sluníčko se počalo sklánět k masivu Krušnejch hor. Do toho lehkej opar a nádherný barvy, světlo z boku…
Počkali jsme ještě, až odstartuje paraglajdista, co se chystal na vrcholku "velký" Raný a vydali se pomalu dolu. Ono nás ještě čekala poměrně dlouhá cesta…
A tu nám osvítila vycházející Luna kousek před ouplňkem. No nebyl to skvělej
den?