Na tyroblity...
... svítící pavouky, diamantový můry a vůbec...
Za devatero horami, devatero řekami a devatero lomami...
Při minulý cestě kol Bubovic sliboval jsem další výpravu na lomy do Bémyš Šénhajtu. Je jich tady vůkol habakuk a Štěpka z nich zná vlastně jen Malou a Velkou Ameriku a Mexiko. Takže jsem chtěl prolézt některý další. A vlastně i pro mě to měla bejt v jednom případě malá premiéra...
Akorát se nám teda ráno nechtělo moc vstávat. Ta noční výprava na Hvíždinec a pak usínání kolem jedný ráno, byly trošku vyčerpávající. Nicméně jsme to nehrotili, prostě jsme budíček posunuli kousek dál. Akorát jsme museli brát v potaz, že je pořád ještě otevřená večerní návštěva Frankieho, kterej tak nějak na paragánskou padinu sliboval osedlat Ferko a přijet. Ale i tak byl k dobru celej den, ne?
(tyjo ale ta myš Lenka, že by se Černolicema prohnalo červený Ferrari, to by byl mazec. To by tady prďolové měli o čem kecat nejmíň dva tejdny...)
Po krátký zastávce v Bille v Letech, za účelem dokoupení proviantu a ponoch pro Štěpku (bo ponochy doslova žere...) vyjeli jsme nahoru k Velký Americe a tam zaparkovali. Docela jsme měli kliku, že bylo kde. Je to tam nechutnej Václavák a auta parkujou všude, kde se jen trochu dá. Napočítali jsme jich tam kolik? Šedesát? Děsný!!! Naštěstí se nás to tejkalo v podstatě jen okrajově, šli jsme přeci jenom drobek jinam. Teda, ne, že bychom do Velký nenahlídli, ale...
V půlce trasy podél odpojili jsme se a prolezli stezkou pšenicí k vedlejšímu lomu u Kozolup (ofiko název). Nikde nikdo, cha chá! Obešli jsme ho skoro celej, než se povedlo najít nějakej přístup na dno. A proč vlastně, že tam? No tak jednak na ten prvotní průzkum, bo tam jsem nebyl nikdy ani já. Druhak proto, že tenhle lom je lokalita bohatá na zkameněliny...
Prohledávali jsme svahy a hrabali se šutřím asi hodinku. A bylo to fakt zajímavý. Musim říct, že takhle bohatý naleziště jsem ještě neviděl. Ok, tyroblita jsme asi nenašli, ale spoustu mušlí, otisků květin a tak. Paráda!...
Od Kozolupáka jsme pokračovali klasicky po žlutý směrem na Malou Ameriku. Kolem Mexika a Kanady. Po vyprahlý cestě, prašný,... v pořádným hicu. Však jsem se taky potil, jak Hitler v synagoze. Jakou odměnou pak bylo slézt dolů do Malý, hodit na sebe plovky a ponořit se do chladivý vody, to si jistě dovedeš představit. Byla to nááádhera! Chladný, místy příjemně prohřátý naopak, každopádně osvěžující. Ale teda, koukam, je asi o metr vody míň, než obvykle...
Potkali jsme se tam s týpkem a jeho přítulkyní/ženou, který se s náma vydali přes vodu na druhou stranu na ostrůvek (mimochodem, snad poprvé, co jsem na druhou stranu plaval, neřku-li poprvé, co jsem ostrůvek viděl - díky menšímu stavu vody). Jsem blb, neřek jsem si o kontakt, byli to fajn lidi...
Teda ale musím přiznat, že to byl docela blbej nápad, vzít si s sebou do igelitky telefon na focení a baterku. Plavalo se s tim dost špatně. Ale zvládli jsme to. I Štěpka! Za odměnu jsme si pak udělali výlet do štoly. Akorát teda nic velkýho, jen průchod obloukem z jednoho konce ostrůvku na druhej. Ale dobrý...
Jen škoda, že se nedá vylézt po Andělskejch schodech nahoru do štol, je to tam zavřený. Ale snad se povede domluvit tu eškurzi s Hágeňákama...
A tady jsme opět opustili tradiční a veřejně známý trasy. Vydali jsme se pod stromy a do hlubin zdejších ostatních lomů, kam naštěstí zatím nepáchne noha turisty, ale jen pár znalejch. Začali jsme na Podkově, přes ní na Modlitebnu, Liščí lom a nakonec nahoru na Kamensko. Všechny čtyři lomy jsme pečlivě prolezli. Hezky na dno a po celý dýlce. Plus samozřejmě baterku auf a hurá do štol. Nebylo se čeho bát, stejně to bylo maximálně tak 100-200 metrů do nitra země, dál je to zavalený. Ale i tak to tajemno, tma, zvuky, kapající voda, čupřiny plísně, diamantový můry a dokonce i svítící pavouci,... to se prostě jinde nevidí. Našli jsme i starej vrátek na konci jedný ze štol...
Jen netopejr tu nebyl ani jeden. No ale ono to tu funguje jako zimoviště, takže přes léto se tu asi čekat ani nedaj...
Nakonec a na závěr slezli jsme na Kamensku i ke vstupu do Hagenovy štoly. Dolů se bez lana a dalšího vybavení nedá, takže jsem to ani nezkoušel. Beztak ten pětimetrovej komín by byl normálně neschůdnej. Jen jsem se prolez kolem něj na obě strany a udělal pár fotek...
Po návratu k autu jsme byli zas tak vypečený, že jsme se pomalu začínali loupat od kosti. Takže úkol byl jasnej. Dolů na Karlštejn a na zmrzku. A taky něco málo vypít, zásoby vody zmizely poměrně rychle a deficit narůstal. Pak ještě pohled z druhýho břehu a zas do kopců...
Na závěr dne plodného vyjeli jsme ke Koněprusům a přes hrb k Homoláku. Chtěli jsme se vykoupat a osvěžit se. Za odměnu za těch jedenáct a třičtvrtě kilometru našlapanejch. OK, ale počítám k tomu i ten kilák od silnice do lomu a další zpátky...
Kupodivu tam byla hlava na hlavě. Takový ty řeči na motorkářskejch webech, že to je lom, kterej lidi neznaj, a tedy tam noha nepáchne, se nezakládaj na pravdě. Českej člověk objeví všechno. No ale na druhou stranu, v tom hicu se neni co divit. A klobouk dolů, přes ty kvanta lidí byla voda čistá a nikde žádnej bordel...
Obepluli jsme se Štěpkou lom kolem dokola (cca vcelku půl kiláku?), což na osvěžení bohatě stačilo. Ještě nás to příjemně utahalo naopak. Sluníčko mezitím slezlo z západnímu obzoru a přestalo tolik péct, takže ten zbytek dom se pak jel vcelku příjemně...
No a večer se grilovalo. Pohodička. Nohy na stůl, vychlazený pífko, masíčko, hermelíneček...
Jen škoda, že to nevyšlo s tou Černolickou Venuší. Mohli jsme bejt slavný, himl...