Na kafe do Poděbrad...
... aneb Pokus o sebevraždu bruslením...
Venku všechno krásně kvete, takže byť ještě slibujou úder zimy, láká to do ven. Tak jsem využil příležitosti a vyrazil do Poděbrad. Ne, jen tak ne. Naši tam jsou zase na nějakej ten týden. Takže pokecat, posedět nad škopkem negerskýho potu a tak...
Už jsem chtěl sice v pondělí a původně to tak bylo i domluvený. Ale Čekej Dlouho zase zaperlily. Po hodině na nádraží jsem to jednoduše vzdal a přesunul na středu. V úterý to nešlo, to byla jiná akce...
Tedy ráno sednout na vlak a hurá do lázní. A aby to nebylo jen tak a něco jsem taky udělal pro svoje tlustý tělo (v rámci tréninku před dalším fotbalem), přibalil jsem do báglu brüsle. Ne, neměl jsem ambice to vzít z Nymburka tam a pak zase zpátky (a to bylo prozřetelný!), rok jsem na tom zase nestál. Ale aspoň odtamtud zpátky na Nymburk bych to snad...
Než jsem dojel, babi Marta už stepovala na nádraží. Sama, děda Pepík hlídal pokoj před vetřelci a tuk podkožní před zbytečným vyplácáním pohybem na vzduchu. OK, měli objednaný prodcerudůry, tak asi nechtěl na těch pár minut lítat po vsi a pak spíchat zpět. Tak jsme dali aspoň to kafe. Potřeboval jsem ho, jsem poslední dny nějakej vyždímanej. Jarní únava asi...
Až pak jsme se šli na chvilku cournout. Táta na proceduru, já s mamkou na náves k tomu huculojezdci na piedestalu. Při tý příležitosti jsem aspoň nechal udělat fotku pro ní a její kamarádku, kterou potkala cestou z nádraží a já je cvaknul. Mobilovka sice jenom, ale dobrá...
Pak se odpojila i babi a šla na svojí proceduru. Domluvili jsme se, že pak přijde za mnou do pivovaru. Než dorazila, dal jsem aspoň sklínku lahodnýho moku a pekelně ostrej burger. Mno, název "Žiletky" nejspíš nedostal jen tak...
Kura ale, měl jsem pak hubu napuchlou jak po botoxu...
I babi si pak dala pivečko, což mě potěšilo, a vyrazili jsme za dědou. Ještě na jedno společný kafe a pak na procházku větší. Respektive pro ně procházku, pro mě zpáteční cestu...
Hned před barákem na okolonádě nasadil jsem inlajny, abych pak nemusel se zdržovat na stezce u řeky. Ajvejvej! To je kura nezvyk! Po třech metrech jsem měl sto chutí z nich zase vylézt. Jak na to nejsem zvyklej, měl jsem pocit, že mi někdo řeže nožem holeně a bérce. Navíc chodník a kostky mezi okolonádou a cyklo-bruslo-stezkou u Labe je pro tenhle dopravní prostředek naprosto nevhodnej. Fotografie sice je nahraná, nicméně plně odpovídá stavu...
Docmrndali jsme se přes parkoviště k vodě, přičemž jsem se úspěšně nezabil na schodech, pár metrů dali spolu, pak jsme se rozloučili a já vyrazil. Teda... Nevím, jak to nazvat správně. Rychlost mizerná, bolest strašná, morálka pod nulou. Měl jsem další stovky chutí a jen ješitnost a tvrdá palice zabránily tomu, abych za rohem kolečka sundal a vydal se na nádraží...
Naštěstí jsem se nakonec trošek rozhejbal a zase našel ten správnej grif. Takže od kolínsko-boleslavský od mostu do Nymburka už se jelo dobře a bylo to i pocitově lepší. Nakonec jsem se i rozhod vzít to přes město a dojet až na nádraží...
Pravda, nebylo to od hradeb nic moc zase, ale...
No ale jestli já se budu moc hejbat zejtra a pozejtra?...