Masožrout a zabiják netopýrů...
... aneb Když zahřmí nad Srbskem...
Proč jedeš zase tam? Vždyť už jsi tam byl tolikrát a znáš to tam... No, to je fakt. Ale...
Ale já vlastně nevěděl pořádně, kam vyrazim. Koukal jsem do mapy dva dny a furt se rozhlížel. Kam já se jen vydám? Kampa se dá na tu lítačku dojet, když mam čtyři pásma? Nakonec se mezi favority dostala Sázava a Českej kras. No a ten to vyhrál...
Ale i tak to bylo zajímavý. Pojedu vlakem na Srbsko a ztama... Nebo to vezmu na Nižbor... Mhmmm,... Králův Dvůr až... Ale člověk míní...
Ze Smíchova busem na Jíloviště, ztama mě Michal svez do Dobřichovic a pak až vlakem. Do toho Srbs... Sakra! Jsem to nestih! Takže Beroun až...
Ono neni úplně pravda, že to tady všechno už znám. OK, mám to tu prochozený durch, řekněme od Radotína po ten Králův Dvůr. Nicméně třeba úsek mezi Berounem a Tetínem jsem nešel nikdy, byť už to v plánech bylo několikrát...
Tedy po opuštění železnýho oře a přenesení se o dvě století zět, zamířil jsem od Berouna směrem ku Tetínu. Ku hradišti, dávno obejvaným jednou ze tří dceřic Krokových. Ne ale proto, abych se prošel po vsi a podíval se z ostrohu do nádhernýho údolí Berounky, byť je to pohled neokoukatelnej. Ale spíš nad vesnici, kde se tyčí vrch Damil. Kopec, kterej stejně jako naprostá většina ostatních v týhle oblasti, je prošpikovanej štolama a ze všech stran rozvrtanej. Je tu lomů a lůmků hned několik - Modrej, Černej, Bílej, Novej bílej, Na Krétě a Na sekyře. Jackvéz mi o něm básnil už několikrát...
A dobře jsem si vybral. Je to místo děsně zajímavý. Příroda je tady úžasná, nádherný skály a zákoutí,... a když má s sebou náhodou člověk i baterku, tak...
V jednom z těch velkejch lomů u silnice jsem našel i improvizovanou střelnici. Pneumatiky, desky, spousta kulí zasekanejch do gumy,... dokonce jsem z toho i pár kusů olova vydoloval. Se hodí vždycky, žejo...
Z Tetína jsem měl v plánu vyrazit směrem na Kodu. Že tam u jeskyně udělám pauzu a nabaštím se. Nicméně ještě před tím mi v cestě stála jiná jeskyně. Největší dokonce v Českým krasu, jak jsem se dočet. Martina! Paradox, toto. Ségra je Martina a slaví svoje ouplně první hmmmmdesátiny. A já jí posílám přání od jeskyně, která se jmenuje jako ona. A ještě do toho sleduju, kterach Chico s dětma jede na kolech z Milovic do Mělníka. No neni to dneska nádhernej a dokonale využitej den?...
Martinu jsem našel, byť teda to chtělo hodně pátrání. Nenápadně zaříznutá ve stráni a neviditelná od cesty, jen v podobě malý díry do země. Navíc sám průchod k jeskyni je jen tak tak na to, aby se tam člověk sotva protáhnul. Bohužel je navíc zavřenej a zamčenej, takže... No já vím, kdyby nebyl, tak to tam lidi zničej. Nehledě na to, že by se tam někomu něco stalo. Ale našel jsem jí, mam radost...
Od Martiny na Kodu to bylo, co by kamenem dohodil. Vlastně jen přes hrb a byl jsem pod myslivnou. Odtud pak k jeskyni zbejvalo nějakejch půl kiláčku. Časově to vyšlo skvěle, akorát čas na oběd. A na kávičku, když už bude ten oheň...
U jeskyně bylo dřeva dost, naštěstí. Sice trochu vlhčího, ale se to pomalučky rozhořelo. Trocha toho kouře neuškodí. Za chvilku už v ešusu na ohni bublala voda a já se chystal na dobrou odpolední tuláckou kávičku...
Když tu ale...
Dramatická pomlka...
Zničeho nic vynořila se z podrostu banda šesti dětí, dvou chlapů a tří ženskejch. A všichni totálně bio! No, cywe!... Jsem si řikal, že OK, no. Vejletujou. Nakouknou a vypadnou. Sice je uslyšim řvát ještě tak deset minut, ale to přežiju...
Jenže tam zkejsli skoro půlhodinu!!! Znechuceně prolejzali jeskyni, s despektem koukali na mě a moje vybavení, na oheň,... a komentovali to náležitě. Teda, jen mezi sebou, nicméně jsem nemohl neslyšet, že:
- jsme ošklivý pán, špinavý a páchnu
- jsem zlý, protože dělám oheň a zabíjím netopýry
- jím polévku, ve které je maso
- piju kávu
... a vůbec, prostě Ozzy Osborne, co ukusoval pejrům hlavy, hadr...
Biomatky všech zemí, děte všechny do prdele...
Následující návštěvy pak, kterejch přišlo poměrně dost jeeště, to už byl čajíček a pohoda džez. Dokonce se mi jedna pani i omluvila, že mě ruší! V poho, teta, kdybyste přišla o pět minut dřív, pozval bych Vás i na kafe...
I od Kody bylo pak na výběr. Buď přímo přes vesnici a kouknout se třeba do Údolí děsu, nebo ještě popojít pár stovek metrů a dolů se spustit kolem Aragonitový jeskyně a Císařskou roklí. Těžko uhádnout, co jsem si vybral, ne? Jasně, Cézarinka...
Přeci jenom je to klidnější místo a mam na něj příjemný vzpomínky...
Dolů to ale bylo poměrně náročný. Stezička mezi stromy a kamením dost klouzala a vzít to přímo po dně rokle jsem nechtěl. Jsou tam travertinový kaskády a ty bych akorát poničil. A to teda rozhodně ne-e. Po kolikátý jsem tam už šel? A zas, jako by to tam bylo o kousek jiný. A pokec dole v osadě s místňákama, to byl na duši balzám...
Dvě hodiny, tyjo. To to uteklo! Ale domu se mi ještě nechtělo. Radši jsem zašel do oblíbený hospůdky na pár škopků a pak ještě vyrazil na Bubovickej vodopád. Po tý zimě by moh bejt docela zajímavej...
No, prdlačky akorát. Vyschlej, ale že totálně. Jen pod skalkou dvě malý jezírka, jinak ani prd. To chce tak tejden poctivýho deště asi. No ale, když už jsem tady...
KaBOOOM! Na Vojtíška!!!
Pár fotek, čistě pro ilustraci...
I ve vlaku si ode mě odsedli. Asi jsou zhejčkaný a nemaj rádi vůni kouře. Másla dvojky, tydle Pražáci. Aspoň jsem měl celou čtyřku pro sebe. A bylo mi fajnově...