Lughnasad 2021...
... aneb Ze zápisků Svátečního lučištníka...
Měl jsem sen. Zdálo se mi, že putujeme, celej kmen společně, někam do hor. Tam najdeme ve skalách strom. Holej suchej kmen, rostoucí z kamene. Po něm stoupá vzhůru křišťálově čistá voda a odkapává z konců větví...
Mělo to nějakou souvislost s letošním Lughnasadem? Sen totiž přišel dva dny po jeho skončení. Byl to odkaz na hledání novýho bydliště, kam jsme se přesunuli poté, co padla Alesia? Zažili jsme to snad už? Bohové vědí...
Letošní Lughnasad měl bejt a byl výjimečnej. A to hned v několika rovinách. Předně, jednalo se o jubilejní 15. ročník. Navíc spolu s tímto výročím přišlo ještě jedno - 10 let oppida v Nasavrkách. I program byl koncipován trochu jinak, jak už předznamenalo dubnový natáčení filmový upoutávky. Kromě ukázek řemesel a života v oppidu, kromě stánků a koncertů, mělo jít především o jedno velký divadelní představení na téma galskejch válek. Představení, jehož účastníky jsme měli být i my...
Pro mě to všechno mělo ještě takovej dodatečnej rozměr. Po loňský zkušenosti měl jsem mít na starosti pekárnu kompletně (ve spolupráci se Štěpkou a Majdou) a k tomu mi přibylo vaření piva. Hezky postaru, keltsky. A to byla výzva!...
Už od května jsem tudíž pečlivě studoval postupy a zkoušel, jestli vůbec jsem schopnej v domácích podmínkách pivo vytvořit. Jestli a jak to funguje. A hlavně, co se stane, když použiju místo chmele, kterej Keltové neznali, pelyněk a další bylinky, abych se dostal co nejblíž prapůvodnímu způsobu výroby. Díky pomoci z kounickýho pivovaru a díky prodejně bylinek v Lysý se mi to snad všechno povedlo...
Do Nasa jsme tudíž ve čtvrtek ráno odjížděli přesvědčení, že si to užijeme a odvedeme dobrou práci...
Cesta se, pravda, trochu protáhla, museli jsme přes Stradonice u Slanýho, kde bylo potřeba vyzvednout Majdy kamarádku Sabiru. Ve výsledku to tudíž hodilo nějakejch 300 kilometrů za volantem. Po noční, takže nic extra. Hned po příjezdu do oppida ale byla únava ta tam...
Čtvrteční odpoledne a večer byly především ve znamení příprav. Kuchyně, pekárna, ohniště, nákup... Mimochodem, takovejhle nákup jsem asi nezažil ani vloni! Když jsme s Janou a Štěpkou opouštěli Kupzem, vedoucí znechuceně vyháněla zákazníky a bigoši od ochranky táhli ven ceduli, že vyprodáno. Mna ja, ale co se divit, když se musí nakoupit pro hromadu hladovejch Keltů na celej víkend? A vůbec, buďte rádi, že jsme udělali kšeft. Germíni by to tady rozmlátili a Rumuňy by nakoupili jen broskvičky...
Přeci jenom jsme si ale trošku programu užili už v ten čtvrtek. Stejně jako vloni totiž došlo na jakejsi iniciační rituál pro "červený trička". Letos u našeho ohniště, navíc v doprovodu ohniváků z Alterny. A to byla jakási předochutnávka toho, co nám měli předvést v sobotu v noci!...
Program na pátek i na sobotu byl pro nás jasně danej. Péct chleba, vařit pivo, pomoc v kuchyni a udržovat oheň. Zdálo by se, že to neni nic složitýho, ale není tomu tak. Přípravy zahájili jsme už ve čtvrtek večer. V pátek ráno pak, po vynikající snídani a ještě troše příprav, otevřely se brány a do oppida začali proudit první skupinky muflonů. A pro nás začala tvrdá práce. Totiž, nebylo to ve výsledku jen o tom se v tý kuchyni pohybovat a něco dělat. Abychom oprostili Blanku od celý řady povinností, museli jsme umět o naší práci i něco povyprávět. Jak, co a proč, nějaký ty historický souvislosti a tak...
A nebylo to nic jednoduchýcho, musím říct, těch zájemců byly ve výsledku desítky, ne-li stovky. Nezastavili jsme se zkrátka. Do toho bylo potřeba sem tam provést ukázku i pro televizní vysílání, včetně poskytování rozhovorů. Uf,... radši si ani nechci domyslet, jak to bude na obrazovce vypadat...
Navíc musím kajícně přiznat, že co se zrovna toho pečení chleba týká, nebyli nám v pátek bohové zrovna nakloněni. Neměli jsme štěstí a nešlo nám to. Teda, holkám jo, těsto bylo v pohodě. Ale s tou pecí se mi to moc nepovedlo. Nespočítal jsem si to zrovna nejlíp a začal topit pozdějc, než bylo zdrávo. Hlavně kvůli televizi, aby to mohla natočit, ale na to se nechci vymlouvat. První dávka nasázenejch bochánků se nám nedařila dopéct, teplo z roztopený pece rychle uteklo. Nějak jsem si neuvědomil, že vloni se víko na komínku i ve stěně zamazávalo hlínou, aby se utěsnilo. Když jsem pak po hodině a půl pec otevřel, nebyl jsem dalek zoufalství...
Pár bochníčků jsme dali stranou na dopečení, zbytek bohužel propadl peklu. Ještě, že tam nebylo moc lidí. Využili jsme situace a tu ostudu vytahali, když tam zrovna nebyl nikdo, kdo by eventuelně chtěl ochutnávat. A honem v peci zatopili znovu, aby se dala udělat druhá várka...
A ani s tou to nebylo žádná sláva. Bochánky na dopečení jsme spálili, zbylejch pár bylo taky vysušenejch až moc. No, tak to neni dobrý. To musíme zejtra napravit...
A taky vzájemnou komunikaci a rozdělení práce. Takhle jsme dělali všichni všechno a nikdo nic. A to nebylo dobrý...
Ještě, že dorazil Siky a Marky, aspoň se dalo na chvíli přejít na jiný myšlenky. Popovídat si, projít se, podívat se do stánků. Jinak bychom propadli trudomyslnosti...
S pivem to bylo ale naštěstí naopak. Vaření na ohni v kotli se dařilo, a navíc byla k dispozici i várka pelyňkovýho z domova. Řádně uleželá, jak to má bejt. Musím říct, že mě samotnýho to překvapilo. A velice příjemně. Pravda, když je člověk zvyklej na to, co dnes nazýváme pivem, tak to prastarý keltský mu přijde, mírně řečeno, divný. Svrchně kvašený, nefiltrovaný, nepasterovaný, navíc díky zrání postaru, tedy v hermeticky neuzavřený nádobě, praktiky bez bublinek a jakýkoliv známky nasycení. I ta chuť je poměrně specifická, díky přítomnosti pelyňku. Dlouhotrvající jiná hořkost, silnější, protože právě s tím pelyňkem je to velká alchymie. Jinak ale vzniklej nápoj je vcelku příjemnej, lehce nakyslej, voní po ovoci. Je navíc docela osvěžující. Prostě se to nepije špatně, když si člověk zvykne na ten první okamžik jiný hořkosti. Jo, to by šlo, toto.
Potěšující je, že podobně reagovala drtivá většina návštěvníků, kteří se odhodlali Pelyňák ochutnat. Některým zachutnal na první dobrou, jiní měli z počátku lehkej odstup, ale pak jim to šmakovalo taky. Hej, pic! Z toho mám radost!...
Akorát to páteční pivko málem zaniklo, anžto se mně samotnýmo podařilo do něj v noci kopnout. Naštěstí se vybryndlo jen trochu...
Den byl náročnej, jen co je pravda. Však jsme toho měli nakonec večer dost plný kecky. Ne ale tolik, abychom se s chutí a nadšeným očekáváním nezašli kolem desátý podívat na premiéru filmu Galské války. Přesně toho, jenž se i za naší účasti natáčel v dubnu, v podmínkách až keltsky drsnejch. Wau! Paráda! A dokonce jsme se tam několikrát viděli!!! Už aby se to dalo najít na netu!!!
(Jo, chlapče, si ještě pár měsíců počkáš...)
Podobně jako značná část ostatních zúčastněných, kteří zrovna nepobývali před stejdží a neposlouchali produkci vystupujících kapel, rozhod jsem se celodenní nánosy prachu a špíny smejt v lomu. Pravda, bylo tam národa požehnaně. Navíc vcelku sodoma a gomora, což ale z našeho pohanskýho hlediska nebyl vůbec problém. Tu si vymysleli až černoprdelníci. Prostě kdo dorazil, všechno ze sebe shodil a ponořil se do chladivý vody. Případně se pak ohřál u ohně a posilnil se pár krůpějema medoviny. Bez ohledu na věk, pohlaví, postavu, třídní či kmenový a rasový původ. Před bohy jsme si všichni rovni, jen někdo má ptáka a někdo pipinu. Což se navíc v tý studený vodě taky skoro srovná. Buehehehe...
Zbytek večera strávili jsme společně u hřejivýho ohně, nedaleko od srubu. Ve společnosti fajn lidí, příjemnejch nápojů, povídání, zpěvu a tak. To je prostě kouzlo nasavrckejch opidálních večerů...
Radši ani nepřemejšlím o tom, v kolik hodin jsme zalezli ale. Jistý je, že vstávat se nám chtělo ještě míň než v pátek ráno. Navíc jsme museli začít makat o hodinu dřív! Nicméně poučeni z tý včerejší ostudy roztopili jsme v peci hned ráno a s těstem si taky pohráli trochu víc. Odměnou nám pak v průběhu dne byly dvě várky nádhernejch a chutnejch bochánků. S pivem se dařilo taky skvěle, takže z pracovního hlediska super den!...
Sobota ale pro nás plynula ještě trošku víc jinak, neboť jsme se v průběhu dne a večera několikrát zapojili i do hranejch scén. Ty prokládaly "běžnej program" a udělaly tak z celýho festivalovýho dění jedno velký divadlo. Co to pro nás znamenalo v reálu? Mno, nejprve se nechat efektně zamordovat při vydrancování vesnice římsko-germánskou hordou. Nic složitýho, prostě jen vyběhnout proti útočníkům a slavně zdechnout. Hajzli, ani mě nenechali vytáhnout meč z pochvy!...
Druhým naším příspěvkem bylo pak doručení zvěsti o pádu Alesie. Přišel nátělník a že prej mám pro tebe práci. Hm, ok. Asi potřebuje něco donést. Jaký bylo moje překvapení, když mi festivalovej náčelník sdělil, že musím přiběhnout zpoza hradeb, hrát strašně vyflusanýho Kelta, kterej běží z obrovský dálky, aby sdělil načálstvu tu strašnou zvěst o porážce u Alesie. Hele, no,... upřímně,... cywe, jestli poběžím od brány přes celý oppidum, tak vůbec nemusím to vyflusání hrát. To zdechnu sám vod sebe...
(Nezdechnul a odehrál jsem tu roli se vší parádou! Jen to asi nikdo nezaznamenal. Těžkej úděl aktérů vedlejších rolí...)
Třetí roli odehráli jsme si večer na valu, kde jsme ve světle loučí odehráli výstup o příchodu Římanů a rozbrojích mezi keltskejma rodama...
Prostě jsme dobrý. Národní dívadlo volá. Teda, až ho za téměř dva tisíce let postavěj...
Mimo jiné museli jsme se smířit v průběhu dne i s další zdrcující zprávou. Aregul, majitel Štěpky, uklouzl při souboji po odhozený banánový olupce a zhynul. Divný, jeden by to považoval možná za vejmluvu. Vždyť banánový olupky budou sestrojený až za nějakejch patnáct set let. Nicméně se stalo, to nejde vzít zpět. Štěpka byla rázem volná, řekněme až bezprizorní. Od rodový ostudy zachránil nás ale Anton, kterej ji nezištně odkoupil za dvě a půl ovečky. Hodnej člověk, toto. Zapili jsme to pak společně na hambato v lomu. Přijde holka do dobrý rodiny a naučí se spoustu věcí. Jen doufám, že Antona nepotká podobnej osud...
K sobotnímu odpoledni patří samozřejmě rituál vnášení bohyně. A obětování bohům. To je pro nás všechny vrchol celýho víkendu a největší oslava za celej Lughnasad. Proto se na právě tento obřad těšíme všichni ze všeho nejvíc...
Bohyně byla už připravená, v danou chvíli byla uložena na nosítka a ženami nesena v čele průvodu. Do toho jsme se přidali my všichni, radujíce se a křepčíce, vychvalujíce bohy, aby byla letošní úroda bohatá a přežili jsme dlouhou zimu. Postupně se do průvodu přidaly všechny kmeny. Prošli jsme od brány kolem nátělníkova domu (vulgo Kloutisovy archy) a zamířili na obětní vršek. Bohyně posvětila bránu a poté byla usazena za ohništěm. Po proslovu druida Lunwera zažehli náčelníci posvátnej oheň, abychom my všichni mohli přinést oběť bohyni za život, úrodu, zdraví našeho lidu. Kdo z přihlížejícího muflonstva chtěl, mohl se pak i přidat. A zájem byl velikej, jako již tradičně...
Nicméně to nebyl konec obřadu. Netušili jsme totiž, že těsně po něm Lunwer slavně oddá na obětišti Kůrku s jejím nab... druhem...
My, všelikeré keltstvo, přesunuli jsme se poté ke kruhu, abychom vyslechli poděkování náčelníků za povedenej festival. A abychom byli účastni předání putovního Rohu hojnosti náčelníkovi dalšího kmene. Jaké bylo naše překvapení, když roh pro další rok získal Kloutis a jeho prostřednictvím celej náš kmen! Je to výzva a velká zodpovědnost. Samozřejmě jsme to pak ještě oslavili přípitkem z Rohu na soukromé kmenové úrovni.
Každej z nás při tý příležitosti mohl pronést pár slov. Nejsem sice moc žvaňka, jako třeba Blaňka, ale nemohl jsem nepoděkovat všem za to, že se nás před třemi roky ujali a stali se nám druhou rodinou...
No a to byl vrchol celýho našeho programu. Od tý chvíle byli jsme v podstatě v oppidu už zase za příslušníky kmene bez jakýkoliv veřejně-kulturní úlohy. Už jsme si mohli začít užívat a nevěnovat se muflonstvu, pro něž byl úderem pátý hodiny skanzen uzavřenej...
Došli jsme se vykoupat do lomu, abychom se osvěžili a smyli celodenní prach a pot. A pak se věnovali zábavě. Nebo jak kdo chtěl. Bašta třeba, oheň a pokec, někdo jen odpočíval. Další vyrazili ku stejdžím oslavovat a koukat na koncerty...
Každopádně se ale těšil každej na vrchol kulturního programu, jímž mělo bejt vystoupení ohniváků. Našich kamarádek Esterky a Aničky a ostatních z Alterny a Ohnivý záležitosti...
Došlo k tomu až někdy kolem jedenáctý v noci. A dobře tak, chtělo to tmu. Musim říct, že vystoupení bylo naprostej mazec! Tolik ohnivejch disciplín, či jak to nazvat, jsem snad ještě neviděl. Vystoupení s každým dalším kouskem nabíralo na síle a vygradovalo představením ohnivýho býka s obrovskejma bubnama plnejma žhavejch uhlíků. S každým jeho pohybem vznesla se k nebesům ohnivá stěna jisker a plamenů, mezi nimiž pohyboval se on, mohutná postava s býčí maskou. To byl skutečnej vrchol celý akce!...
Pak odněkud přiběhla Anička. Potřebuju pomoct, Majda si zlomila kotník...
No cywe, tak to neni dobrý. Seděla u houpaček, slzy ve tvráři,... aby ne, bolelo to. Zašli jsme na ošetřovnu, kde jí to fešnej záchranář prohmatal (kotník!!!)... Majdo? Že Ty sis to udělala, abys ho sbalila? Teda, to je ale podlý!!!
Naštěstí to vypadalo jen na vyvrknutí. Zejtra ale pro jistotu zajedeme v Nymburce na pohotovost. Njn, stane se...
Odebrali jsme se pak k ohništi a žvanili, koukajíce do plamenů. Plánovali jsme, jak uškodíme Rumuňům, ale mi u toho padala hlava. Nakonec jsem i pospával přímo u ohně. Tak jsem to nakonec vzdal a odešel do hajan. Ani na ten druhej lom nedošlo...
Prostě jsme toho měli totálně plný kecky...
V neděli se nemusí vstávat na budíček. Tak se každej snaží naspat, co zameškal za posledních několik dnů. Nicméně i to vstávání pak je úplně jiný. Všichni už vylejzají v převážný většině v civilu a myšlenkama už jsou na cestě domů. Je to smutný, ale k akcím to patří. Uklízí se, balí, nakládá, loučíme se s těma, co odjížděj dřív než my. Snažíme se ještě posedět a popovídat si, protože se uvidíme pravděpodobně až zas na nějaký akci...
Smutníme. Hledíme do prázdna a říkáme si, jak to bylo zase letos super...
A pak i my nasedneme do auta a vyrazíme do toho divnýho světa za dva tisíce let. A nechce se nám. Jsme jinde. Jsme Kelti. Bóóóójííííííííí!!!