Kurwa Bober!...
... Expedice Krokodýlí řeka - 3. část...
Už jsem Ploučnici jel, tak jak mě může překvapit fakt, že dneska nás těch meandrů, vrbiček, křoví, padlýho stromoví, krokodýlů, plachejch statečnejch samic a podobně mělo čekat jednou tolik? A už vůbec nechápu, jak ve mně mohla kdys uzrát myš Lenka, že bychom to dali z Novin pod Ralskem do Brenskýho mejna na jeden zátah. To bychom museli jet nalehko, to jednak, druhak sami a vyrážet někdy v šest ráno. A i tak by bylo ve hvězdách, jestli bychom to dali. Třicet kiláků zelenýho pekla. A když, tak bychom asi nevylezli z lodi ani pak...
A my šli v podstatě přesně opačným směrem. Žádnej spěch. pohodička, snídanička, kávička,... cywe co? Ono už je skoro poledne? No a? Jedinej, kdo z toho byl v tenzi, byl Matěj. On je takovej trošek hajpr hajpr, no. I vyslali jsme ho dřív a že se sejdeme u toho tábořiště, co jsme stavěli na svačinu minule...
Nezačalo to dneska ale vůbec dobře. Ledva jsme minuli most u tábořiště, už nás to vykoplo. Zase blbě naložený věci a posunutý těžiště? Nebo jsme fakt takový lopaty? Himl, proč se vždycky cvaknu jen já? Jakože prokletí nějaký? A ještě, když kolem jede tolik lidí...
Hajánku, co mi to děláš???...
Je zajímavý, jak se člověk takovou věcí nechá rozhodit. Chvíli trvalo, než jsem se zase dostal do rytmu...
Ač to byl dneska totální nářez, musím opět a znovu konstatovat, že to tady je prostě geniální. Příroda, NEcivilizace, klid,... ta krajina, duše, zvuky. Miluju to tady a nikdy tomu nebude jinak...
Zatímco v prvním úseku pokračoval vrbičkovej masakr a padlý stromy, i když na jaře pečlivě prořezaný, takže jsme si mákli na samý dno, druhá část byla uklidňující. Meandry vo furt dál, o tom žádná. Ale jsme se dostali spíš do lužních lučin, takže se řeka trošku roztáhla a prosvětlila. A ubylo přírodních překážek. Naopak, vypadalo to jak v deltě Mekongu. Rákosí, tráva, rozkvetlý koberce vodního kvítí,... dokonce i labutě s mladejma. No, tak jen ať si starej labuťák vystačí jen s roztaženejma křídlama a výhružným pohledem...
Mimochodem, i letos jsme k občerstvovací zastávce vybrali malý molo kousek vedle dětskýho tábora. Týpíčka sto metrů od nás, krásná česká vlajka a lečo! A to přece léčí, takže i zahání deprézi...
Tenhle otevřenej úsek jsme využili trochu k odpočinku a chvílema se nechali jen tak unášet vodou. Na soulodění jsme si moc netroufali, jak se to tu točí, bylo by to asi na pychtlík. Ale prostě bylo potřeba si trochu orazit. A jen se kochat. Nad hlavama se opět vznášel moták, ale vyhlíželi jsme i orla mořskýho, kterej tu údajně v oblasti hnízdí. Ukázal se i ledňáček! A bober? Ne, zatím jen nutrie...
Uklidněni a odpočati (ha, ha, ha...) najeli jsme do poslední třetiny dnešní plavby. No,... vrátilo se zelený peklo. Zase stromy, zase vrbičky, plný huby listí, pádlo omotaný salátem,... krucajdá, nezahli jsme někde blbě a nevpluli do Sargasovýho moře?...
Ó, jakou úlevou bylo zjištění, že k Brenskýmu mlejnu zbejvá posledních pár desítek metrů! Akorát jsme se teda operativně dohodli, že zaparkujeme kousek nad ním, na takový malý opuštěný louce. Hnala se nějaká hůlava a vypadalo to na ceďák, navíc před náma jely ty náckovský bachyně, tak nás děsilo pomyšlení na společnou noc na tábořišti. Prostě jsme si našli klidnej kout jen pro sebe...
Akorát teda výstupní místo bylo pěkná past. Hned u břehu hloubka jak prase, břeh měkkej. Odnesla to bohužel Terezka, která uklouzla a zůstala viset za rameno. Naštěstí si ho nevyhodila, ale asi to muselo pěkně bolet. Snad to bude cajk...
Jestli včera nebyly moc síly na nějakou večerní zábavu, tak tentokrát jich bylo ještě míň. I tak jsme ale udělali takovou malou večerní afterparty. Prostě bejt na vodě a nevidět Maťovy roztoužený a roztančený špeky, to by byla neuvěřitelná ztráta. Byla u toho spousta srandy...
Stejně jsme pak ale padli po hubě do stanů a zdechli. Zejtra to bude asi nejvíc nejdrsnější...