Kounická sýpka...
... a mokřady po okolí...
Ksem se dozvěděl, že vedu bohatej komunitní život. Cywe, to mě rozstřelilo teda. Miluško, máš bod...
Mno ale, když už teda, tak aby z toho aspoň něco bylo. Což už teď neovlivnim. A abych se z toho bohatýho komunitního života nezbláznil (a nepřišel třeba na pracovní schůzku příliš brzo...), proložím to nějakou aspoň drobnou procházkou. Svítí sluníčko, jaro už bere za kliku, tak nachytám něco sluníčka a pokochám se prvníma kvítky...
Využil jsem na to toliko pár zákoutí po cestě do Jiren, nic daleko ani na veliko. Jen jsem na chvilku zastavil před Vykání u starý sýpky a prošel se dolu k rybníku pod ní. Jen jsem ho obešel a užil si to. Vítr ve vlasech a vousech, sluníčko, odrážející se o vodní hladinu, kachny, dovádějící za účelem stvoření vajíček a tak. A vlastně i první hmyzáky, probouzející se po zimě a hledající potravu. Trošku sice u toho rušil zemědělnej lid, ale jinak super relax...
Stejně pak o kousek vedle, v mokřadech u rybíku Cihelna vedle Kounic. Tam jsem už jel mnohokráte, ale ještě nikdy se tam neprošel. Paradoxně jsem ale čekal něco trochu jinýho, než opravdu rozsáhlý a silně zavodněný mokřady a lužní les. To ale mělo svoje kouzlo. Mimochodem, desítky pahejlů stromů, trčících z olejově modrý hladiny, to vypadalo až strašidelně a divoce...
No a pak už jen k Milu do Černejch koní a pracovat. Ale bylo to příjemný...