Hory namodro...
... aneb Pomněnky, kam se podíváš...
Jááááj, to je nádhera, probudit se ve všední den na horách! Jen teda, nemoh by tomu strakapoudovi někdo vysvětlit, že se v devět ráno nebuší zobákem do štítu hned vedle okna?...
Štěpka nemusela do šůle, protože proto. Tak jsme vyrazili do hor. Co doma, ne? Učení si stejně bere s sebou. Tak to využijeme, převezeme dalších pár metráčků kamení, pořežeme nějaký dříví v rokli a tak...
A něco si uklohníme večer na ohni, třeba s Luďanem a Maky, jestli jim to vyjde a přijedou...
Dobrá no, po noční jsem se sice nevyspal, v háku to taky stálo za vyliž dírku. Ale na druhou stranu, mít možnost vidět krvavej úplněk a ještě částečně vykousnutej...
A sledovat Andělenku při práci...
Však to někdy dospím...
Povedlo se nám, nějako zázrakem, vyrazit vcelku brzo. Oproti jindy teda. No ale esi to nebude tím, že už jsem to přestal tak řešit. No co, buď vyjedeme v deset, nebo v jedenáct. A vida, devět a drobek a jsme na cestě. Jen ta dálnice byla úmorně jednotvárná. Naštěstí jsem oprávněným majitelem ukecanýho dítěte. Tak jsem neusnul...
Než jsme dojeli, málem jsem byl i nositelem hnědáka. Ale stihnul jsem to...
Využili jsme toho, že bylo krásně a slunečno. Abychom si zasloužili ty další dva dny pobytu. Natahali jsme ty tři metráky kačírku před aťák a dodělali plácek na posezení. Následně ho pak Štěpka vyzkoušela vleže na spacáku a prej to funguje. No a dopoledne jsme pořezali pár stromů v rokli. Ty soušky, co prolejzaly do drátů. Akorát nechodila pila, je tam někde nějakej blbej kontakt. Takže se to nestihlo dodělat pořádně. No ale i tak, když jsme to natahali před chalupu a pak poctivě teplejma pilou řezali na menší, tak to bylo práce na celý odpoledne. Ty dlouhý kusy holt pak porubáme, až bude pila spravená...
No ale jsme díky tomu vyzískali tři plný kolečka pěkně vysušenýho tvrdýho dřeva na opejkání. A to tak vysušenýho, že když jsme pak večer rozžali a opejkali, vůbec to nekouřilo a nenasmrádli jsme vůní kouře...
Chtěl jsem se jít po tom rubání vykoupat do nádrže, ale když jsem se tam cvičně zašel podívat, našel jsem akorát břečku bordelu. Jak tam vždycky na jaře napadaj ty jehnědy z vrb a okolních stromů, listí a hromady pylu, je to hnus. Hladinou by člověk skoro nepropad. Souvislá vrstva, vypadá to nevábně. Tak jsem to radši vzdal a byl vděčnej za to osprchování v ledový vodě v koupelně...
Luďan s Maky měli dorazit až tak na sedmou večer, takže přede mnou byly krásný dvě hodinky volnýho času jen pro sebe. Štěpka zdechla na gauči,... se není co divit, makala jak fretka,... tak jsem se chopil Nykouna a vydal se kolem vsi. V rámci jakože fotovýuky. Snažil jsem se zase vidět a najít nějaký nový zajímavý pohledy na svět Horních Štěpanic a vyfotit ho. A vyzkoušet to, co Nykounek dovede. Je to úplně jiná liga...
Postupně jsem takhle došel až k Posraný hromadě, bych cestou viděl spoustu nádhernýho kvítí. Štěpanice se teď především (kromě pylu) topí v oslňující modři pomněnek. Ale samozřejmě to není jediný, co vůkol kvete. Ale je těžký jim odolat. No, ale taky ty azalky, ještě nějaký narcisky a tak. Dokonce nahoře nad Černým nebezpečím narazil jsem na nádherný indigově modrý hořce!!! A ty jsou, přiznávám, moje srdcovka. Vždycky se těším na konec srpna, až se Krkonoše pokryjou trsy hořce tolitovýho...
Tenhle ale byl jinej druh, hořec bezlodyžný. Vlastně, ten mám nejradši. Pamatuju ho od máminý skalky na Černolicích...
Nestačil jsem údivem hekat nad tím, kam až dosáhne tříkilo objektiv. Najednou jsem si moh vlastně sáhnout na vysílač na Monte Negro. Moh jsem spočítat okna a antény na kamenný rozhledně na Žalým. Na Kotel jsem musel trošek ubrat ohniskový vzdálenosti, jinak by se mi nevešel do záběru! Mazec, tyjo!!! Kdo má ty objektivy ale furt vyměňovat, himl...
Na Zákoutí v lese měl jsem takový myše Lenky, že sebou jebnu na chíli do mechu. Ale vzdal jsem to. Ne, že by se mi nechtělo a nebyl by čas. Ale všude vrstvy pylu, to bych byl žlutej jak Biene Maja. Navíc ten pyl docela lepil. Ale na pokochání se bohatě stačilo jen se projít. Nasát vůně lesa (z tý zkurwený babyšnice všude v podhůří má člověk tak leda plnej nos a hlavu jak balón...), načerpat tu jarní sílu, potěšit oko svěží zelení...
Ještě jsem ani nebyl na Skalce a už mi děcko psalo, že je glodne. To já taky a nemachruju. Ale musíme počkat na kamarádi. Zatím rozžni oheň, spratku...
Luďan s maky dorazili v podstatě na vteřinu přesně, bedlivě vyhlíženi Keliškou a hlídací srnou. Usadili jsme se u plamenů a užili si prima večer. Ostatně jako vždycky, když se takhle sejdeme. Akorát teda,... Maky, Ty skoro nejíš. Musíme Tě přeučit. Maso... MASO... masíčko, ňam, ňam...
Ale jo, to půjde...
Krvavej ouplněk a částečný výhryz...
Výhoda je, že je teď už světlo mnohem dýl. Jen to zase všechno ale rychlejc utíká. Poseděli jsme ještě pak v chalupě nad kafem a než se vydali k domovu, bylo skoro půl na deset. A zataženo s lehkým deštěm. No, tak dneska se ouplněk fotit nebude. Neva. Vak není všem dnům konec...