Gladiator cyklorace - 2. část...
... aneb Mise Černý kůň...
Tak jsme dali stovku! BUUUUUUUUUUUUUM!...
Neni to zas až tak dávno, co jsme se vydali na kole na Černolice. Po dojezdu Matěj prohlásil cosik v tom smyslu. 6e jestli zas bude mít takovej debilní nápad, mam mu nakopat. Neudělal jsem to. Budiž po zásluze potrestáno...
OK, no, o cestě kolmo na chalupu jsme se taky už párkrát bavili. Naštěstí vždycky zvítězil pud sebezáchovy nebo zasáhla boží prozřetelnost (akce, vejlet, počasí...). Nicméně se to přeci jen nakonec dostalo na pořad jednání...
Pravda, dostali jsme několikero varování předem. Já píchnul, Matěj v ten samej den taky, v zádech nepříjemně šimralo. Nakonec jsme ale přeci jen vyrazili. V pátek ráno...
Po dvou nedospalejch nočních...
Ehm,... po výměně děravejch duší...
O hodinu a půl pozdějc oproti plánu...
No něnisu já kokot?...
Jediná a zásadní výhoda snad, která hrála v náš prospěch, byla znalost trasy. Vyjeli jsme totiž po tý samý, co jsem ondyno šel pěšky. Samozřejmě s drobnejma úpravama, odpovídajícíma terénu a postupně i únavě. Ale jinak jsme se jí z devadesáti procent drželi...
Tedy: Milovice - Vlkava - Loučeň - Jabkenice - Seletice - Dětenice - Libáň - Staré Hrady - Ostružno - Blata - Pařezká Lhota - Libuň - Morcínov - Lomnice nad Popelkou - Košťálov - Mříčná - Jilemnice - Apalucha...
Pravda je, že placatý Polabí zapříčinilo poměrně rychlej postup hned z počátku. Nikam jsme se nehnali, jeli na pohodu. Přes letiště na Vlkavu a nahoru lesem na Loučeň, odtud na Jabkenice. Dlouhou rovnou lesní cestou na Seletice a ztama zase po silnici na Dětenice. A i tak jsme přesně v poledne už usedali na Starejch Hradech na oběd...
Plánovanej. Chtěl jsem se tam zastavit, stejně jako minule pěšky. Prostě Altenberg má něco do sebe. Mimo jiné a mimo atmosféru třeba i borůvkový knedlíky se skořicovým tvarohem a polotmavou říznou třináctku. Ať si kdo chce, co chce, to je kombinace pár exceláns...
Mimochodem, pod vlivem jsem za volant neusedl, abyste si nemysleli...
Mno, to byla ta lepší půlka, řekněme. Pak se to začlo zásadně vlnit...
Jako první přišel Velišský hřbet. S cca padesáti kilometrama v nohách,... naštěstí aspoň tak strašně nepražilo jako ve středu třeba,... jsme ho zdolali, věda, že to nejhorší je teprve před náma. Odměnou nám byl jeden z prvních adrenalinovejch sjezdů z hřebene dolů. Docela hustej trial, musim říct. A záhul na ruce, nohy i kolo, o brzdách nemluvě. I když ty se používaly spíš jen pro forma a aby se člověk fakt dole nevymáz. Jinak se to jelo hezky rychle a na zážitek. Ještě pak ale vždycky brnělo celý tělo dobrejch pět minut...
No a to čekání, jestli se dole Matěj objeví, jestli vůbec vyjede z lesa,... trošku na nervy. Ale má pochvalu, dal to všechno...
Překonáním tohodle prvního hřbetu dostali jsme se ku spojnici Sobotka - Jičín. Tedy do míst, kde se na zalesněným vršku uprostřed polí nachází stará kaple Sv. Anny. Minule jsem jí vynechal, nebyl čas ani síly. Ostatně ani teď jsem k tomu neměl daleko. No ale dotaz byl vznesen a Matěj se chytil. Sice kopec navíc, ale jelo se. A šlo, ten vršek jsme si vytlačili...
Odměnou nám byla prohlídka uvnitř, neb se dá v klidu otevřít a vstoupit. Někdo by sice namít, že... ale nepřišli jsme ani loupit, ani ničit. Jen se pokorně podívat do svatostánku na krásným a možná trochu tajemným místě. Však to tam má pořádnou atmosféru...
Druhou odměnou byl opět sešup. Nejdřív po úzký lesní cestičce svahem,... zaplať Bůh to neuklouzlo,... pak po louce přímo dolů. Někde jsem tam sice za jízdy potratil flašku s vodou, ale byl to fičák, jen co je pravda...
Ještě, že tu nemaj sysly, jako v Bolce na letišti...
Prachovky jsme tentokráte nebrali středem, ale objeli je zleva, přes Blata. Bylo by to sice fajn a navíc pěkný scenérie. Ale museli bychom tahat kola nahoru i dolů po schodech, což se nám nechtělo. Po silnici to bylo přeci jen příjemnější. A skály jsme si vynahradili návštěvou zříceniny hradu Pařez...
Jo, jo, přesně tam. V Pařezký Lhotě, kde jsem tenkrát nocoval v autobusový čekárně. Však jsem taky s díky pozdravil...
A zas a znovu, trial po lesně-luční stezičce. Fičák bez bázně a hany, jen s modlitbou, ať tam, proboha, není někde džuzna nebo šutr...
V Libuni jsme byli už za půlkou, v podstatě ve dvou třetinách skoro. Přesto to nejhorší mělo teď teprve přijít. Kopec Kozel, převysoká to hrouda hlíny na druhý straně údolí, protínající Český ráj. Zase jsem změnil drobně trasu, ze stejnýho důvodu, co v Prachovkách. Kdybychom to vzali kolem zříceniny Kozel, stálo by nás to šílenej krpál lesem, v podstatě po schodech... Takhle jsme to vzali po žlutý a bylo to jen za... Strašlivej a dlouhej krpál lesem...
Tlačili jsme, tohle vyjet prostě nešlo. A i kdyby, tak by nás to stálo život. I ostatní tlačili, což nás uklidnilo. Navíc, jak jsme zjistili, jeden z party, kterou jsme míjeli, byl taky Milovičák. Ale nejel od nás ze vsi, anóbrž jen dole z kempu...
Ta úleva, když jsme se dostali na vrchol Kozla, byla nepopsatelná. Tohle byla prostě strašná krizovka. Sice pak ten výhled a ty panoramata ze stráně těsně pod vrcholem byl fenomenální, ale stálo to strašně moc sil. Ty se podařilo dobít už jen částečně, dole v Lomnici...
BTW, snad nás při tom sjezdu do Lomnice někde nezměřili. Jsem přesvědčen, že jsme překročili v obci padesátku...
Zmrzka a pivínko byly přímo božský. Jen se pak nechtělo znovu nasedat...
Z Lomnice na Jilemnici už jsme jeli jen po silnici. Červená sice vede trochu jinudy, ale bylo by to o polňačkách, kamenitejch a prašnejch, místy dost nechutně krpálovitejch. Takhle z toho byla alespoň příjemná asfaltka, byť už taky až na výjimky (nádherný a využitý do posledního metru a kilometru za hodinu...) jen do kopce. Ale co chtít v Podkrkonoší a pak v horách?. Počítali jsme s tím...
Stejně jako s faktem, že z Jilemnice přes Hrabačov a Dolní Štěpanice už to bude jen o strojovým šlapání a ješitnosti. Protože tak to prostě bejvá. Ty poslední kilometry, tři, dva a pak jeden, jsou prostě nejhorší. Strašně moc už to chceš mít za sebou, přitom urvat to nejde a nejsou pomalu síly ani na normální šlapání...
Pomohla trošičku ještě jedna malá zastávka u kapličky a pár doušků mrtvolný vody...
Vyjeli jsme to až k chalupě, ani náhodou, že bychom snad tlačili. Společně, bok po boku, nadšeně vítáni holkama, zničený, bolavý úplně všude, propocený třikrát durch a zaprášený, ale šťastný. Že nejsme dvojky másla a dali jsme to. Že jsme si spolu užili super den a málem na co vzpomínat. A v neposlední řadě, že se to obešlo bez katastrof...
Mno,... a já si nechal kolo na chalupě. Co z toho plyne?... Radši nepřemejšlet...