Fàilte òir hat-trick…
aneb Làmh aig a' chù anns a' phàirc aig a' bhileag…
A dokažte mi, že to nebylo možný, třeba i s prakem u pasu…
Vloni jsem neprozřetelně něco slíbil. Byť mi bylo jasný, že na sebe šiju
strašlivej bitch. Totiž, buď se mě budou snažit zbavit, nebo dostanu strašlivou
čočku. Tedy takozvanej rudej kód. Tak jako tak. No, nejvíc jsem si ale zavařil
sám vůči sobě. Je to, woe, o prestiž teďka. Jó, ješitnost je sviň…
Ale vydrželo to naštěstí jen do pátku. Do vlaku už jsem usedal v klidu a natěšenej. Na atmosféru, kamarády, přírodu, úkoly, bobrodružství. Hlavně no stress, jedu si to užít, a ne páchat rekordy. Důležitý je dokončit, kdo dojde, přežije, vyhrál…
Hlavně ráno nezaspat. Takže žádný večerní nezřízený veselí a nezůstávat ve formě zdravýho jádra až do konce. Brzo do hajan, nařídit bambilion budíků a domluvit se s kamarádama, že když mě ráno neuviděj sedět u kafe, maj do mě přijít drcnout…
Cože? Jakože sníh? Teď? V únoru?...
Do rána to ale roztálo…
Mno, tomu spaní jsem moc nedal, nervozita byla silnější. Ne ze závodu, ale z toho zaspání. A to jsem měl takovej zajímavej sen. Sešli jsme se ráno U Dubovýho Kelta a tam nám Čaumára s politováním sdělil, že z technickejch důvodů se závod překládá na neděli. A my tam stáli a přemejšleli, jestli to v neděli stihneme ušlapat, nebo bude nějaká ořezaná trasa třeba na deset kiláků…
Jé, hele, Pytlák. Nejsi tu nějak brzo?... Mno…
Tak nevim, vyrážet na trasu jako první, je to lepší nebo horší? Nebo je to jedno? Asi jo, stejnak musim jít podle sebe a když zakufruju, bude to moje blbost ráno i v poledne…
Už jsem zvyklej na indicie a mapky, kde člověk musí přemejšlet a ne myslet. A taky si vzpomínat, jak to vypadá po okolí, protože to dokáže hodně napovědět a mnohdy značně ulehčit. Tedy cesta ku první stejdži byla vcelku na pohodu. Pominu-li tedy fakt, že jsem musel najít první zadání. A to nebylo na bráně do areálu ale na bráně do oppida. Čti pořádně, troubo, ušetříš si metry…
Počasí vypadalo velmi přijatelně. Až neželezně nekelťácky. Příjemný jaro. Jo, jenže… Ono to mohlo bejt dost zrádný a dalo se to podcenit. A jak se ukázalo, tak to podcenění mohlo stát strašně moc sil. Sice bylo krásně, ale po posledních týdnech a večerním sněžení byla trať ze tří čtvrtin silně podmáčená. Louky nasáklý jako houba, cesty rozblácený. Na dobový hadry a obuv ideální terén, fakt že jo…
Takže pár kroků a všechno durch minimálně do půlky lejtek. Ajajaj, to nebude dobrý. Mokrý a zmrzlý nohy…
Zas ale, na cestu svítil úplněk, tak…
První stejdž a úkoly byly vskutku rafinovaný. Až tak moc, že jsem na místo dorazil dřív, jak orgové. Ale co, holt se museli kodrcat povozem po cestách a nešli stezičkama zvěře. No a že takový kodrcání se povozem je vysilující a energeticky náročný, tak prej, že mam jít něco ulovit. A jako kam? Tady? No jasný. Céééélej kopec na to máš. A můžeš tam, táhle i onde. Někde tam určitě něco na zub najdeš…
Hmmm…
OK, zlatá střední cesta, tedy rovnou nahoru. Když to nebude ono, dál to bude jen rovina nebo z kopce…
Teda, jestli tady v tom lese najdu aspoň slanečka, budu fakt rád. Křoví, bláto, voda… A hele, Kelti taky! Támhle nahoře!...
A maj spoustu oštěpů a kolem sebe slaměná upytlovaná zvěř, co jí jen člověk unese. Teda, pokud ji před tím stihne tím voštrachajzem trefit. Au, moje neoblíbená disciplína. Takže na jistotu. Lepší veverka a zajíček v hrsti než tučnej jelen na střeše. No a podle toho to dopadlo. Bude aspoň na polívku. A tady máte snítku jmelí pro štěstí, kamarádi…
A aby nebyla nuda, zpátky hezky druhou stranou a větším křovím…
Jó, je to fajn hned po první stejdži vypadat, jak když mě sežvejkal žížalomut. Ale když pak držíš v ruce další mapku a indicie, tak to chmury zaplaší…
A když nejsi blb a najdeš dle návodu odbočku, je to ještě lepší… Když nejsi… No ale, zase na druhou stranu, nezávodím, užívám si. A k tomu patří i poznávání cizích krajůch. Kdybych uhnul včas, neviděl bych, jak hezký to je ve Kvítku třeba…
Tyjo, bude jednou nějakej Železňák, kde aspoň na kousek nezabloudim?...
Zas ale, díky tomu jsem pak potrati potkal Adama s Arturem a moh jít kousek s nima. Což taky není marný. Když se kecá, utíká to…
Druhá stejdž, hej pic! A druhá zajímavá disciplína – opičí dráha a lukostřelba. No i když,… opičí? Tady? Keltové znali opici? Vlastně,… po medovině a lektvarech od druida,… proč ne? A já si celou dobu myslel, že se to říká skrzeva to zvíře stromový. A ono je to, že se pak jeden motá…
Tedy motanice po trase a střelba lukem do terčů. Tak to je dobrý, to mam nacvičený…
A tím lukem se snad nějak trefím taky…
No, soudě podle výsledku jsem zdatný keltský opilec…
Ještě bejt stejně zdatnej navigátor. A umět číst v mapkách. Pročpa jsou tady ty křížky? Jako že se tudy nesmí? A hele, rybník! A má se jít po jeho levým břehu. A to nevadí, že tu není cesta, místo ní vysoká tráva a mokřady? No zas ale, je to Železnej Kelt, žejo. Nic pro housky…
Kruci, Máro, ale,… tohle je majstrštyk. Táhnout se po krajíčku břehu hned za plotem, a dokonce to muset vzít kousek vodou. To se povedlo. Beztak už jsem mokrej…
A fakt to vede k někomu na pozemek? A k zavřenejm vrátkům? Hmmm… No, ok, i Železňák musí umět přelejzat překážky…
Ještě, že další cesta vedla do Pekla, protože jinak bych se tam za ty činy už dávno dostal…
Musím ale říct, že letos bylo Peklo fakt úchvatný. Zelený, živý, prostřílený paprskama jarního sluníčka. Takže vlastně Ráj, což je takovej paradox. Slovní hříčka. Navíc, my vlastně neznáme ani jedno z těch slov, to teprve vymyslej vyznavači Juniora na kládě. Prostě nádhera na pohled i pošlap…
Pokud potrati neztratíš blbě roh… Naštěstí ale,… a nebudu používat slovo náhoda, protože nic se neděje náhodou,… procházel kolem všímavej tulák. Dvakrát už jsme se potkali toho dne…
První výšlap z Pekla nahoru a první kríze. Cywe, jsem starej a dejchavičnej. Hlavně to na sobě nesmim nechat znát a musim držet krok s Denethorem a jeho skupinou, který se najedou objevili vedle mě v Pekle. Jo, panáčku, na každýho jednou dojde…
Kajícně přiznávám ale, že jsem v půlce kopce musel zvolit rafinovanou taktiku temporárního odpojení se za účelem recyklace, bych nabral síly a dech. Beztak jsem je pak dohnal v Kaštance a pak v Dubovým Keltovi, kde byla další stejdž…
A teď náčelnicko-druidální otázka (kardinálové ještě nebyli, tedy nemůže být použita kardinální…). Může Kelt třeba po úspěšným obětování Římana a obědě vzít svýho psa a s tímto u nohy (tedy v bezprostřední blízkosti ruky) odejít spočinout do parku, kde zrovna v téže době dlí znavený dravec s prostým porostem hlavy? Konec konců i se zbraní omotanou kolem pasu, to se nevylučuje. Odpověď? Může! Jasně že jo! A dokažte mi, že to tak nebylo! (Tuhle větu maj všichni rádi…)
Tak, ještě si vyrobit prak a pokusit se (jako vždy marně) trefit Broskvičku do lebky. Mno, za mě je mnohem důležitější mu vysvětlit, pokud možno milovně míru, že tady prostě nemá co dělat. A i kdyby se třeba schoval támhle, kámen tam doletí. A támhle taky. I tuhle. Tady a tady. A za tuto pak diplomatickou snahu slíznout pár zasloužených bodíků…
A pln nadšení nad jejich ziskem vyrazit znovu do Pekla… Trapný, Máro, tyhle finty už známe… Co Tě na tom tak baví, dokazovat lidem, že jsou starý a do kopce se zadejchávaj? To hraničí s neúctou, toto. Za trest budeš, večer co večer, příštích sedm dnů drbat náčelníkovu řiť…
Zde bych ale rád vyjádřil vřelé poděkování Arturovi, kterýžto poskytl starci morální doprovod a útěchu v nejhorších partiích…
Že bejt Kelt není zas taková sranda přesvědčili jsme se kousek pod Hradištěm. Ne u hřbitova, kde obvykle stanoviště bejvaly posledních pár let, ale kousek níž po silnici dolů k přehradě. V podrostu zjevila se tam partička pomalovanejch výrostků, ohánějících se meči, vydávajících skřeky a další podivný zvuky. Tak nějak jim ta lumpárna koukala z očí, tedy jsme s Arturem, mým mladým průvodcem, usoudili, že bude asi nejlepší jim zatnout žílu u samýho pytliku. Tady už to diplomacie nemohla zachránit. Hezky meč do ruky a provětrat drůbky. No, ale nám dali zabrat teda. Osobně musím kajícně přiznat, že kdyby moje oběť neuklouzla po kuřinci, asi bych ho nepřemoh…
Další mapový i indicionální podklady byly opět poněkud zmatečný, navíc se zcela evidentálně vyskytlo několikero druhů těchto dokumentů. Určitě sabotáž ze strany Římanů, ale to jim v létě vrátíme. Nicméně si na nás nepřišli. Tedy jsme u krchau zahnuli správně dolů a sešli ku přehradě. A ztama pak, počítaje cestou podél břehu kadiboudy i kuči přiléhavý, prošli vcelku milej úsek zdejší osadou. Příjemný místo, asi bych si tu doved představit bydlet nebo aspoň odpočívat. Třeba po honbě za Římany, nebo lovu veverek. Sedět pod stromem, koukat na nebe a vymejšlet oslavný básně a písně, protože si bardové zase nevzpomenou. A když se nepochválím sám, tak kdo to za mě udělá, žejo…
Úsek po lesně-polních cestách k římskýmu táboru byl z mýho pohledu vrcholným zoufalstvím. Zlatý Peklo! Ne teda, že by to byl nějakej krpál nebo tak něco, ale strašná klouzačka. A to v koženejch superslickách od Indyho bylo děsně vysilující. Ještě, že jsme si u Rumunů mohli chvíli posedět. Dokonce nás nechali postavit si vlastní stoličku. Takový štokrle jenom, pofiderní, nepříliš stabilní, ale snaha se cení, to zase jo. OK, chlapci, vás dva si pamatuju, vám v létě budeme škodit míň…
Mimochodem, esipak Broskvičky tušily, že jejich rozsocháče budou jednou zastavovat tanky?...
Paradoxem Železňáka je, že ač je člověk zlikvidovanej sebevíc, poslední úsek trasy už si užívá a čím je blíž k oppidu, tím je nadšenější. Proč? To je přeci jasný, přichází vrchol, sladká třešnička na dortu – koupání v lomu! OK, nejdřív si poctivě rozkřesáme oheň, bychom se pak mohli ohřát a tak. Ale to je otázka pár vteřin až minut, podle toho, jak se zrovna daří hodit jiskru a rozfoukat věchejtek slámy. Ale pak… PAK!!! Všechno ze sebe dolů, hezky do keltskejch plavek a hurá do vody! Spláchnout pot, bolístky, únavu, defétismus utopit v hluboký ledový vodě. Tohle je prostě bez jakýhokoliv sporu nejvíc nejoblíbenější stejdž. To miluju prostě!...
Však jsem si to taky řádně užíval. Žádný hups tam a hned ven. Zaplavat si, pokochat se. Wau prostě...
No a pak už jen zpátky do Dubovýho Kelta, odevzdat poslední splněnej úkol a konečně si sednout. Vydechnout a mít ten super pocit, že to mám za sebou. Zase! Popátý už! A zase to bylo naprosto boží. Zase jsem totálně vyřízenej a asi se pár dnů nehnu. Asi pár a nějakej navíc, už jsem holt starucha. Ale ten úžasnej pocit tam prostě je!...
Převlíknout se pak do suchýho, protože prostě letos člověk došel z půlky durch a od bláta. Dát si horký kafe, vynikající masitý Apolenky bambulky, krásně teplý a voňavý, chutný, se zelím a cibulkou, spláchnout to vynikajícím vychlazeným pivkem. A už se jen bavit. Sedět s kamarádama, povídat si, zajít ven do stanu poslechnout si super muziku a případně se přidat a zajamovat si na buben. Bez toho už si keltský setkání taky nedovedu představit...
Zaplácat kamarádům a pogratulovat jim k vítězství...
Né, já to letos opravdu nečekal. Přisám bohové!...
A pak dál a dál, do noci, dokud únava nezvítězí...
Sobotní Železňák (včetně pár vypůjčenejch fotek od Retsila a Enochiana)...
Kruciš, to to zase letos uteklo. A do příště daleko! Ale těším se, tuze jo. Byť už jen z opačný strany. Budu objektivní, v nejlepším se má přestat. Radši odejít se štítem než na štítu. Kdyby si náhodou bardové vzpomněli, tak ať zpívaj, hej, to byl ten borec, co to vždycky vyhrál. To byl ten Pytlák z lidu Vlka a Luny, od Boii, ou jé! A ne, hej, myslel si, že bude vyhrávat furt a pak už tam byl jen pro srandu králíkům a namazal si ho na chleba každej keltskej potěr, co šel okolo...
JÓÓÓ!!!
Boiiiiiiiii!!!!
No a teď ještě do Hradce za tulákem Karlem pro ten roh...