Expedice Watawa 2023...
… aneb Burlaci na vejletě…
Éj, uchněm!
Éj, uchněm! Ještě jednou, ano ještě jedenkrát!
Ohneme břízu, ohneme košatý strom! Jdeme po břehu,
píseň sluníčku zpíváme.
Ej, ej, táhni silný provaz! Ještě jednou, ano ještě jedenkrát!
Ech ty, Otavo, řeko matko, široká a hluboká, Otavo, Otavo, řeko matko.
Éj, uchněm!
Přeloženej a lehce poupravenej song přesně vystihuje pocity z prvního dne plavby. Éj, to bylo sebereflexe a nadávek! Éj, to bylo vyvrklanejch kotníků a odřenejch! Kterej idiot vymyslel, že pojedeme z Annína? Řího! Maříku! Wolowé!!!...
Už večer se chlapec v pokladně kempu usmíval, ale říkal, jó, to dáte. Ale nějak zapomněl říct, kudy…
Prostě jsme objeli první zatáčku a byli jsme na suchu. A ne, že bychom jenom drhli o dno a případně se museli o jednoho až dva lidi odlehčovat. Toho jsme si užili za celou expedici víc než dost taky. Ale tohle bylo na férovku na šutry. Prostě nebyla voda ani na tažení po hladině. Bída, tyjo…
A nebylo to na pár metrů. Až na krátičký úseky, kde se dalo aspoň vézt loď či kormidelníka po hladině, to bylo fakt tažení po šutrech a celkem lehce kolem tří kilometrů v kuse. Takže…
No, voni i ty burlaci na Volze nakonec to měli jednodušší…
Na druhou stranu ale bylo to pak vyvážený věcma, který bychom jinde, než v podhůří Gabrety neviděli. Respektive, přesněji řečeno, který bychom nezažili někde na hluboký řece uprostřed civilizace. Spousty ledňáčků, volavky, kormoráni, nutrie, pstruzi, plus krásný scenérie okolo, pokud jsme zrovna nepluli skrz město nebo vesnici. Takže…
Každá krása a zábava holt něco stojí…
V úsecích, kde to aspoň trochu teklo, začali se navíc krom běžnejch čudlobijců (zde muškařů, chytajících pstruhy…) objevovat i zlatokopové. Proč? To je jednoduchý, Otava je přeci odjakživa zlatonosná. Nebudem si namlouvat, zbohatnout se na tom nedá (to čeká až na mě do Kestřan), ale jako zábava je to zajímavý. A navíc, kdo nepoznal syndrom zlatý horečky, stejnak nepochopí…
Měl jsem možnost se k jednomu klukovi v rámci burlačení dostat a pokecat, podívat se,… a fakt jsem tu zlatinku na dně pánve viděl! Panečku!...
Občas se kolem řeky objevila i nějaká ta architekturní památka. Třeba kaple Anděla Strážce v Sušici po pravý straně na vrchu. Nebo pak krásná socha Sv. Jana Nepomuckýho na kamenným mostě v Čepicích. Tam mě teda mrzí, že jsme nezastavili, protože co tak koukám na net, je ta socha skleněná! A v noci nasvětlená zevnitř!!!...
Od Sušice to aspoň trochu začalo konečně vypadat jako na řece. Byť i tak byla spousta mělčin, kde jsme drhli břicha a museli kolikrát prostě vylézt a popotáhnout na hlubší vodu. Daň za vyšší datum výpravy. Půlka června by byla asi lepší tady. Začaly se taky objevovat terénní stupně a jezy. A že jich za ten tejden nakonec bylo…
Kajícně přiznávám, že se nepočítám mezi zkušený vodáky, takže z každýho jezu mám velkej respekt. V mým případě možná ještě asi moc velkej. No ale, když to bylo pro nás aspoň trochu pocitově přijatelný, pokusili jsme se to s Hankou projet. Povětšinou jednalo se o propustě s jedním nebo dvěma cca metrovejma schodama, širokým skluzem a pak hupsnutím pod jez do hlubší vody. I tak jsme museli ale spíš zatím stahovat na šňůře. Holt jedna z těžkejch lodí, díky velkýmu nákladu a posádce. Ale lepším se, letos jsme sjížděli těžší a vyšší jezy, jak vloni a dali jsme to. Ani jeden jez, co jsme jeli, nás neshodil…
Přišel přístav a s ním nejzajímavější výhled zatím, co jsme letos jeli. Rabí. Nádherná obrovská zřícenina na kopci nad stejnojmennou vesničkou. Zejtra se tam vypravíme, hej!...
Takže zakempovat, udělat veču,… dát si bacha na ochomýtajícího se úchylu kolem,… vytáhnout kytaru, zazpívat si a alou na kutě…