Expedice Trinity...
... 5. část - Poklady hor...
Ten dnešek jsme vymysleli tak nějak spíš odpočinkovějc. Respektive jsme se dohodli, že se dopoledne přesuneme na naše digovací místo, co jsme byli minule a zkusíme to kousek vedle. Štěpka totiž objevila nějakej článek o flurotech a ametystech a my vlastně zjistili, že jsme byli jen pár desítek metrů od něj a nenašli ho. No neva, tak další pokus a důkladnějc...
Přejeli jsme těch pár kilásků a vydali se v les, tentokráte vyzbrojeni digovacím náčiním. Zbijáky, vůzky, hajcmany, bagry...
A hlavně mapkou!...
A díky ní jsme našli ten správnej plácek...
No, je vidět, že to tu diggeři znaj. A že je nějak moc netrápí, že ničej les a podhrabávaj stromy. OK, na druhou stranu, asi všichni víme, co jsou za prasata sami lesáci a jak dokážou les zdrancovat. Takže... Ale jo, tohle neni správný...
Poseděli jsme tam asi dvě hodinky? Možná, nevím přesně. A tak nějak pořádně skoukli všechny kouty i zákoutí, prohrábli se povrchovýma nánosama i v už vykopanejch dziurách. A hle! Fakt jsme něco našli! Maťo, klasicky, bral každej trochu lesklej kamínek, tedy byl nakonec zase jak chodící kamenolom. My se Štěpkou se zaměřili spíš na kvalitu a výsledek se taky dostavil. Mezi nalezencema byly i krásný fluority a ametysty. Takže spokojenost!...
Oběd jsme zvládli na hrázi vodní nádrže Přísečnice. Jááááj, jak to bylo lákavý. Skočit si do tý chladivý vody. Jenže to se tu nesmí, protože vodní zdroj. Nicméně hned po překonání hráze zmizeli jsme ve stínu stromů. Aspoň částečným. Rozhodli jsme se přehradu obejít z druhý strany, protože tam nesměj auta, takže Zia a Zulu budou moc volně běhat. Nebylo tam moc lidí ani tak, vlastně jsme potkali jen jednoho kolistu a jednu nějakou tulákyni. Všední den, no...
Křusky se mi prostě líběj. Ty lesy tady se za posledních třicet let daly úžasně do kupy. Když si vzpomenu, jak byly v devadesátkách dobitý, tak teď je to úplně o něčem jiným. Narozdíl pro změnu třeba od Šumavy...
Po obejití jsme si našli jedno takový příjemný místo asi sto metrů nad silnicí, v březovým hájku. Plácli jsme sebou do trávy a počkali, až se Maťo otočí pro pikslu. A pak se vydali hledat místo na dnešní přespání. Jedno jsme našli, poměrně rychle. Nad Rusovou u točidel, dalo se dojet až pod větrník přímo. Nicméně jsme pak našli ještě jedno a lepší. A hlavně ve stínu. A pod novějšíma vrtulema, který nedělaly takovej hluk. Co říkala Štěpka, ty velký starý vrzaly, jako by se měly rozsypat...
To naše místečko naopak bylo klidný a tichý, krásně bokem. A v měkkoučký trávě...
Mimochodem, zase krásnej západ slunce a nádherný hvězdy. Něco málo jsem i nafotil, ale pak se rozsypal stativ. A viděl jsem i starlinkovej vláček! Jen vyfotit se mi ho moc kvalitně nepovedlo. Nestih jsem přehodit sklo a fotil z ruky teletem. Ale i tak...
Jen ta kometa furt,... himl laudon...