Expedice Trinity...
... 2. část - Mordor a tak dál...
Jsem si večer ustlal přímo pod hvězdama. Zajednak byl krásnej výhled, druhak jsem si říkal, že vydržím, než dorazí Maťo a Terezka. Navíc, Štěpka zalezla a zdrněla, tak jsem nechtěl rušit...
No, nevydržel jsem to a zdechnul na chvíli taky. Akorát tak na to, aby padla rosa a spacák byl zavlhlej. Ale to neva, neni to poprvé ani naposledy. Navíc jsem se vzbudil v podstatě akorát, když přijeli. Takže rychlej pokec a zase spát. Zbytek dořešíme ráno...
V noci se rozpršelo a vydrželo to až do rána. Ne nijak ukrutně, ale dost na to, aby byl stan mokrej a trošek přes zipy proniklo i dovnitř. OK, když to srovnám s plavbou na Ohři, kdy jsem všechno vykoupal a pak spal fakt v mokrým spacáku, je to jako nebe a ňadra, žejo. Ale i tak to nebylo po ránu příjemný...
Na dnešek byla naplánovaná hlavně prohlídka bejvalý náckovský fabriky na zpracování cínový rudy Sauersack. A pak přesun na Horní Blatnou, kde bychom přečkali další noc. Takže snídaně, všechno sbalit,... přivítat Štěpku s kamarádama,... a fperjód!...
Jen teda...
Od začátku bylo domluvený, že Maťo pojede na kole a my půjdem po svejch. Což ale znamenalo přesouvat i pikslu. Jinak řečeno, Maťo kajsi popojel, pak přijel za náma. Nebo jel s náma a pak se vrátil pro auto. Každopádně to pro něj bylo cestování navíc. I když pro něj ve výsledku lepší, bo s těma kolenama by to prostě nedal...
Takže jsme se rozloučili a vyslali ho do cílový destinace. A vydali se po svejch. Bylo to z počátku dost náročný, zejména proto, že Zia a Zulu vůbec nespolupracovaly a neustále u nich docházelo ke křížení. Kruci, holky, to nesta, že už takhle jste částečně husky, borderka a čévéčko?...
K Sauersacku to bylo asi kilák a půl. Co mě ovšem nemile překvapilo, bylo množství lidu, kterej se tam vydal na čumendu. No, sobota, žejo...
Sice už jsem tady byl, ale i tak jsem si všechno prolejzal a prohlížel tuze poctivě. Navíc jsem nebyl sám a holky to taky hodně zajímalo. Vystřídali jsme se u psonků, aby byla možnost pro každýho si všechno prolízt. Navíc za chvíli dorazil i Maťo na kole, takže o to líp. Dokonce jsem se díky tomu dostal i na místa, který jsem tu minule neviděl. Mimo jiné až na střechu celýho objektu. A ne na tu nižší, hezky až na tu nejvyšší. Po schodech a cestičkách nahoru, pak prolézt škvírou do násypky a po žebříku. No, asi bych se tu sám vyhecovat nenechal. Na druhou stranu bych fakt o hodně přišel, protože pohled shora je boží. A dolu do násypek! Jen teda,... poslůchaj, chlapče, je ti jasný, že se budeš taky muset dostat dolu?...
Ale dobrý, šlo to a bez problémů...
Tyjo, když na to tak koukám, hotovej Mordor...
Štěpka s Matěm si to pak prolezli taky, nafotili jsme, co se dalo, poobědvali a vyrazili dál. Jen teda... Jenom k odbočce na lesňačku, tam se pak Maťo odpoutal a vyjel svým směrem, že se pak sejdeme až na tý Blatný. No, vzato kolem a okolo, dobře udělal. Z počátku to tak sice nevypadalo, ale za chvíli se lesní cesta změnila ve stezičku a přešla do takovýho terénu, že by to ani náhodou neprojel. Konečně, i my měli chvílema co dělat, trochu to i klouzalo...
Ale jen dolů k silnici, k rozcucníku Slatinný potok...
Tam jsme vyhlásili pauzu na obžerstvení. A na smočení oudů. V potoce, samozřejmě. I když jsem tam nakonec vlez jen já a Zulu. Nicméně musím říct, že to bylo skutečně frešný a přišlo to vhod. V tom pařáku, jako by člověka polil živou vodou...
A to se hodilo, protože byl před náma další kopec. Nebudu zatloukat, holky mě proklínaly. Teda ty dvounohý, Zia a Zulu byly sice taky vyšťavený, ale šťastný, že jsou venku a ne jen kolem baráku v Zatáčce nad Vídní...
Jé, hele, támhle už to prosvítá...
Kvatch!...
Maťo na nás čekal u Miluščinýho vodopádu. Což bylo ve výsledku akorát, neb se hnalo velký špatný. Navíc, než jsme došli, stihnul zrekognoskovat terrain a zjistit, že v Horní Blatný se prostě nikde nocovat nedá. A že i ty hospody tam stojej za vyliž vrecko. OK, byla to trošek komplikace, bo se mezitím ozvala Veru, že nám jde z druhý strany naproti. A jsme se tedy museli sčuchnout někde úplně jinde. No ale...
Nakonec jsme jí potkali v kopci nad Blatnem a přes jistý nesoulad se zákonem o provozu na pozemních komunikacích ji vzali těch posledních pár stovek metrů. K odpočívárně na křižovatce cest, kterou jsme pro tento večer seznali jako ideální...
Ideální ovšem nebylo ono setkání. Nějak ve všeobecným chvatu zanikla informace, že se uskuteční, takže z toho holky byly poněkud vykolejený. A asi i Verča. No, každopádně to nedopadlo asi podle předpokladů, takže se před soumrakem vydala směrem ku rozhledně, zatímco holky kecaly v autě a my s Matěm a psonkama chystali se nocovati. Holt se občas nepovede, co se dá dělat. Měl jsem to asi oznámit důrazněji a v několika na sobě nezávislých relacích...
A třeba se mnou zase jednou bude mluvit...
Byl to jeden z těch večerů, kdy jseš s kamarádama, je ti fajn, ale jseš tak unavenej, že se těžko i mluví. Já vim, že to třeba Maťo moc nechápe, ale já to tak mám. Prostě někdy chci jen sedět, nemluvit, koukat. I to má svou cenu a sílu...
P. S.: Kvízová otázka. Může se čmelák vzdávat před šmoulobijcema?...