Expedice Aгара 2022…
... aneb Z pekla civilizace do ráje divočiny...
Ať jsou šlajsny plný vody, ať jsou vlny mohutný, aby naše něžný lodi nedrncaly vo šutry...
Ať mě peřej prudce vcucne, ať tam vlítnu s kuráží, až mý tělo v noci usne, ať ho nechaj komáři...
Tolik vodákova modlitba (nejen) od Samsona. Respektive její první sloka. Rok se sešel s rokem a znovu vyrážíme ze všech koutů rodný země na lodní expedici. Zase se sejde parta bláznů, někdo novej, jiní už známí. Zase sednem do lodí a vyplujeme vstříc nebezpečí a dobrodružství. Letos do dalekých severozápadních končin, kde vysoký hory a hluboký oudolí protejká bájná Agara...
Sraz jsme měli domluvenej přímo do místa našeho startu - na tábořiště v Tršnici u Chebu. A to se mi vcelku hodilo. Měl jsem v plánu vyrazit hned ráno po noční, dojet do Frantovek a ještě se trošek projít. Totiž, chyběly mi ztama dvě turistický známky, žejo...
Jénže...
Ono už to vlastně začalo ve čtvrtek ráno. Holky odlítaly na Krétu a já je po noční vez na letiště. Místo v sedm dorazily na Čerňák ve čtvrt na devět, a to bylo smrtelný. Praha už byla na počátku klasickýho dopravního kolapsu. Naštěstí nás čekal jen přesun přes Průmyslovou na Letňany, Heydrichiádou dolů k vodě, skrz Blanku na Břevnov a na flugplac Butylkovo. Vystáli jsme si toho sice hafo, ale nebylo toho tolik, jako bychom křižovali durch celou Prahu. Myšlenku projet spojku a přes Banderův most nahoru jsem zavrhnul, vlastně mě ani nenapadla. Banderák rozkopanej, takže na prd...
Každopádně jsme na letiště dorazili ve čtvrt na deset, takže paráda. Čekyn, záchod, kávička a hurá na proclení...
Čekal jsem, že holkám udělám fotku, až budou startovat. A k tomu jsem se rozhod využít pozorovací val u letiště. Geniální místo, který naprosto předčí i někdejší vyhlídkovou terasu. Akorát se teda musí startovat z tý správný dráhy...
A to se nestartovalo. Ale neva, na druhý straně u Hostivic je taky val. Sednul jsem do auta a objel letiště kol dokola. Za chvilku tam musim b... A kujwa! Zákaz vjezdu...
Neva, čas je, projdu to přes pole a to stihnu...
Zaprasenej od bláta, s nohama orvanejma od podrostu došel jsem na pozorovatelnu v půl na dvanáct. Paráda!...
A ještě jsem zjistil, že to je strategický místo na křížení drah. Startovalo se i přistávalo od Kladna kolem mě doprava, pozdějc to změnili a přistávali od Unhoště. Každopádně, ať tak nebo tak, měly jet holky hodně blízko. Už za chvilku...
Ehm,... za dvě chvilky... Drobný zpoždění, to se stává...
Nakonec z toho byly tři hodiny! Ale při pojíždění jsme se navzájem viděli a zamávali si...
No a já mezitím nasekal na tři stovky fotek...
Jen zpátky k autu to pak byly čtyři kilometry zase. Tentokrát poctivý, přes pole jsem nešel. Takže jsem ve výsledku dorazil domů ve čtvrt na pět. Ještě, že jsme se měli střídat na sedmou aspoň...
Nicméně jsem pak musel zabalit na vodu až v pátek ráno a odjet tudíž o hodinu pozdějc...
Nicméně, bylť jsem mile překvapenej. Na Hlaváku pořád dle infotabule stál rychlík do Chebu, se kterým jsem měl jet původně...
Mělo mi bejt divný, že má už čtyřicet minut a není to Pendolíno, ale Intercity s dieslovou mašinou na přídi. Ale nějak nebylo. Informaci o odklonu přes Rudnou jsem bral tak nějak stoicky. Njn, když vletí v údolí Berounky rychlík do spadanýho kamení, neuklidí se to samo a už vůbec ne přes noc...
Výslednej zážitek ale předčil ty nejhorší očekávání...
Vlak byl narvanej k prasknutí. Byl jsem vcelku rád, že jsem se usadil v chodbičce na koberec na zem. Nemusel jsem bejt aspoň nervní a nadávat, jako spousta lidí okolo. OK, no, tak nešla klimakterizace a bylo tam cca 35-40 stupňů. Nešly záchody a tak. Pohoda, jahoda...
Přes tu Rudnou to docela uteklo. Pustil jsem si film na Netfykslu, tak jsem nesledoval ubíhající trať. A jako ostatní s úlevou přivítal, když nám ve Zdicích oznámili, že tady přesedáme na opravdický Pendolíno...
Nejsvětlejší tento okamžik z cesty však záhy ztmavnul...
Ani v Pendolínu nešla klimatizace a záchody. Navíc v něm bylo ještě víc lidí, což znamenalo opět se tlačit v chodbičce, tentokráte s partou přechytračelejch scoutů. Ó, Nebesa! O teplotě, opět se pohybující kolem hranice 40 stupňů, nemluvě. OK, nikdy tedy více Pendolíno...
Opravdická úleva tak nakonec přišla až v tom Chebu...
Sice mě ještě čekala krátká cesta po přestupu do čugály, konkrétně na zastávku Frankenbad-Aquacentrum, ale to už byla pohodička...
S chutí jsem si pak protáh kostřičku a rozhlíd se na notoricky známá místa. No, tak tady jsme se koupali v únoru 2019, těsně před začátkem Hangr gejms...
Teda koronapyčuse...
Tady jsme ochutnávali prameny...
Támhle jsme šli dozadu k jezeru a dál...
Já ale mířil tentokráte opačným směrem. Teda, nejdřív ještě do IC a pohonit Frantíkovi lulana, ale to se nepočítá...
Původní plán, že se vydám na Komorní hůrku a pak přes Salinburg na Tršnici, jsem zavrhnul. Měl jsem toho po osmi hodinách cestování v nelidskejch podmínkách docela dost. Raděj jsem zamířil rovnou na Salinburg. Prohlídnout si ho, vylézt do věžičky, koupit si vedle v hotelu kolečko... A až pak dolu k hlavní silnici. Po ní asi tak kilák a pak dolů na křižující pod mostem...
Když jsem došel do Tršnice k nádraží, měl jsem toho tak akorát plný kecky už. Navíc jsem musel vyřešit zásadní věc - který tábořiště je to pravý? Tady pod hospodou, nebo až to retro vzadu u mostu? Na přemejšlení je nejlepší si na chvilku sednout a dát si pivčo...
I tak jsem nakonec byl v tábořišti první ze všech. Hanka, Eva, Víťa a Woody byli ještě ve vlaku z Dubiny, Matěj s Blankou ve vlaku z Prahy, Krakenka, Kolouch, Jackvéz a Veve měli dorazit až pozdě v noci...
Večer byl vcelku na pohodu. Jsme se sešli a užili si ho v klidu a pohodě. Poseděli u ohně, pokecali s ostatníma, trošek popili...
Nakonec jsme se s Woodym dočkali i jihočeský mise, byť až v jednu ráno. Nj, když dělaj a maj to sem skoro nejdál...
Ale expedice mohla začít. Tedy AHOJ!...