Do Zadní země a ještě kousek dál...
... 4. část - Cesta k nebesům...
Pro člověka z Polabí je výprava do nadoblačnejch výšin skalních vyhlídek geniální zážitek. Pro člověka, kterej pochází od Labskejch pískovců spousta vzpomínek. A pokud má drobek bobky z vejšek, tak i posunutí vlastních hranic...
Původně jsme si to domlouvali se Štěpkou, že vyrazíme do Zadní země a projdeme se po vyhlídkách. A po tajemnejch nádhernejch zákoutích tohoto kraje, proslulejch, ikonickejch a kultovních. Místech, kde vznikla spousta bájí a pohádek, kde se pohádky i natáčely. V místech, kde jsou skály tak vysoký, že se dotkneš oblohy. A voda tak průzračná a chutná, osvěžující, že od odblohy dojdeš až k Nebeský bráně...
Po ubytování se v penzionu a poté, co mě holky probudily na lavičce na hrázi rybníka, usedli jsme do Krysáka a vyrazili na Jetřichovice. Je to od Lípy jen kousek, jako ostatně všechno tady. Takže jsme tam byli za nějakou půlhodinku na pohodu. Navíc cestu už známe, protože jsme tady rozhodně nebyli poprvé (a naposledy - budu muset někdy vyrazit přespat do Dolskýho mlejna...). Počasí na to bylo skvělý, byť to vypadalo na déšť někdy navečír...
Parkoviště bylo z půlky prázdný, což bylo dobře. I když, pátek odpoledne,... ale zítra tady určitě bude větší nával. Na Mariinu skálu to bylo necelej kilometr, tak ani nebylo kam spěchat. Což, mimo jiné, ani moc nejde, protože to je všechno do hustýho kopce...
Minuli jsme bejvalej domov pro postižený děti, kdysi rafinovaně umístěnej v pohraničí, protože za komárů postižený děti neexistovaly, o kousek vejš vodárnu, ukrejvající padesátimetrovou studnu. Skalní vršky se tyčily vysoko nad náma... A na vedlejších kopcích...
Mimochodem, musím označit za potěšující, že les, kterej před těma deseti rokama byl čerstvě vyhořelej, je dneska zase krásně obnovenej. A sám od sebe, žádnou výsadbou. Takže žádná smrková monokultura, která půjde při nejbližší příležitosti do kopru, ale hezky rozmanitej původní bohatej porost. Nejvíc samože břízy, protože bříza je nezmar. Ale je to nádhera...
Za půl hodinky jsme se dostali pod vrchol, tam, kde začíná soustava schodů a lávek. Holkám drobátko ztuhly úsměvy, ale pustily se srdnatě nahoru a já za nima. Ono to tak strašný neni, když se člověk nebojí. Ale se strachem z výšek, to je pak problém. A je to o tom, jestli má člověk odvahu překonat sám sebe a posunout svý hranice...
A holky je posunuly. Nejen, že se vydrápaly statečně až nahoru, ale dokonce se po chvilce rozhodování i postavily na kraj k zábradlí a pohlédly do hlubin. Asi v nich byla malá dušička, to je pochopitelný. Ale nevzdaly to. Jste úžasný...
Za odměnu se nám všem naskytnul pohled doslova pro bohy. Nádhernej a široko-dalekej výhled na celý Šluknovsko na jedný straně a na skály a zalesněný vrcholy Zadní země na straně druhý. Pohled, kterej se neopakuje a nedá se ničím nahradit...
Na zpáteční cestě dolů dostaly zabrat kolena a brzdiče. Ale byl to jen kousek, tak to nebyl takovej mazec, jako bejvá třeba v Krkonoších. Bohužel ale začalo taky pršet. Nejdřív lehce, pak víc. Ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Holky si vzaly pláštěnky a deštníky a bylo to. Než jsme sešli k autu, tak to skoro přešlo. A navíc ze strany pražilo sluníčko, tak to házelo krásný odlesky...
Při odjezdu jsem poprosil ještě o krátkou zastávku pod Rynarticema. U Trpasličí skály. Přesně tam, co jsme před deseti lety viděli ty dva jeleny. Ty jsem letos nepotkal, ale aspoň jsem si zase po letech prohlíd ve skále vytesaný a vymalovaný trpaslíky. Nádhera...
To byl poslední výlet pro mě a Štěpku v rámci týhle výpravy. Ráno jsme měli odjíždět na Mácháč. Ale si sem zase někdy zajedeme a zase se pořádně potouláme. Třeba i po jinejch vyhlídkách, po údolích, po Kamenici a tak. Už teď se těšim...
Těšíme...
Všichni...