Chléb, sůl a z Vajgaru voda...
Kamaráde, esi nás přivítáš chlebem a solí, tož dorazím v kiltu...
A stalo se...
Pár měsíců zpátky pozval nás kamarád Vláďa na besedu do Jindřicháče. Pokecat hlavně s Frankiem na téma cestování, Austrálie, rejžování zlata, hledání kamínků, lítání a tak dál. Byl jsem přizván jako host II. a obsluha kompu s prezentacema. Mno a Jindřicháč se neodmítá...
Jen jsme se teda stihli s Vláďou trošek vyhecovat. Ale to ve výsledku vůbec nevadilo, aspoň byla sranda...
Cesta byla vcelku cajk, akorát začal padat sníh, což je letos trochu nezvyk...
Jako obvykle, když besedu pořádá Vláďa, byl plnej barák. Kajícně přiznávám, že to do mě vneslo trochu trémy. Ale nakonec to přivítání v kroji, s chlebem, solí a tekutým Vjagarem bylo, což notnš otupilo hrany. Navíc bylo naprosto skvělý publikum. Jen ten čas nějak se nedostával. Tolik témat a tak málo vremeně. Klidně bychom dokázali povídat ještě další tři, čtyři hodiny...
I rozloučení bylo srandovní. My dostali každej lahev rumu s osobní etiketou (Já s Olinem, což je dost nelidský. Olin jako zásadní odpůrce chlastu jí přece nemůže otevřít. A já mu jí nemůžu vzít. Vladislave, Vladimíře, Vladiberte! Ty hnido!!! No ale dostal to od nás taky. Oblík jsem rukavice, vzal gasmasku a přines mu lahvinku Novičoku...
Vrcholem všeho ovšem byla noc pod nebesy! Tak to je mazec, to jsem neměl ani v kolíbce. Poseděli jsme ještě s Janinkou u vína, já ji pak doprovodil k ní na hotel a šlo se spát...
A ta snídaně ráno!...
Mno, nebudu lhát, moc se nám domu nechtělo...
Cestou zpátky jsme to vzali přes Brdy. Jirka Jogl mi pár dnů zpátky psal, že mají Plzeňáci sraz v Brdech u pomníčku Mi-dvacetčtyřky. Pravda, byl to adroš. Ona ta Frankieho nákupní taška s 0,9 kubíku motorem, dvěma koňskejma silama a pohonem na pravou přední neni zrovna nic extra do divočiny...
Ale my máme Frankieho! Specialistu na jízdu na sněhu a v nepříznivejch podmínkách. Sice opatrně a se staženým zadkem, ale dojeli jsme až na Jordán k pomníčku. To ti kluci s offroadama, co přijeli po nás, to dávali hůř...
Jen musím kajícně přiznat, že jsme byli překvapení. Ono to nebyl sraz leteckýho klubu Plzeň, ale bejvalejch příslušníků 11. vrp. A tam jsme nikoho neznali asi. Navíc se jich na místě slezlo kolem třiceti! A to je teda mazec...
Ale přijali nás mezi sebe, tedy jsme s nimi mohli zavzpomínat na kamarády, co zahynuli ve službě vlasti...
Navíc jsem díky tomu moh využít služeb Ivoše, kterej mě pak vzal do Prahy. Za odměnu jsem mu ukázal Mi-dvacetčtyřku u Loděnice...
Beseda - fotky Vojta a Vláďa...
Mno, dobře využitej víkend, musím říct...