Chilkoot Trail odjinud…
... aneb O křišťálový kouli a péru Fénixovu...
Teda peru, aby to nesvádělo k nepravostem. Protože ta čeština je jazyk kouzelnej a leckdo si to pak může vysvětlit po svým...
Ale začneme asi zase verši. Nějak jsem si na to zvyk už. A ani to nedalo moc práce. Modří vědí. A pruhovaní taky...
Znám království, kde, když se řekne "bylo nebylo", tak je dobře vědět, zda před chvílí pršelo. Protože jestli se v kapce vody jako v křišťálové kouli při západu Slunce právě pravé oranžové pírko zjeví? Tak dost možná se Něco z Nebe právě napilo a co bude dál se neví. Ony ty kapky různě velké jsou a vždycky nějaké poselství o štěstí hledajícím přinesou. Neumí se trefit adresou. Zvětšují a otáčejí obrázky a kdo je najde, tak se dívá do Světla do světa i do Lásky. Podle barvy peří pozná se, kdo na co v té pohádce zrovna věří. Jestli zahlédli jste oranžové barvičky? Pak je jasné, že Fénix letěl kolem a zanechal kousek zprávy pro napsání písničky. Jenže první je jen kousek básničky a teď je třeba hledat noty a nové notičky! Hledat honem za každým rohem až někdo zacinká u horizontu Nebe se Zemi? Volá, že našel klíče a počká, co bude dál v přízemí. Ten, co lítat nebo utíkat do kopce umí, chytí ještě kousek Světla, co zlaté hodinky na konci dne mu zvoní. Ten, kdo stojí v rovině? Co ví o téhle vteřině? Stihne si před západem slunce stoupnout ještě na špičky? Možná, že díky té kapce uvidí Fénixe, a i ve spaní schová si ten obraz pod víčky. A jaký je osud té písničky? Vždycky je to jen okamžik. A Fénix neví, zda ho viděl poutník, básník nebo hudebník. Bylo nebylo? Našlo se anebo ztratilo? Ono se vrátí. A jestli to čteš? Chyť další kapku nebo do toho království si pro své pírko běž!...
Dnešní plán byl jasnej, vydat se na Žalý. Proč? Protože jsem včera chtěl vidět slunce zapadání a díky mrakům se mi to nepovidlo. A hlavně proto, že to tak chtěli bohové a Matka Královna. Dopoledne jsem věnoval práci, aby se neřeklo, pak obídek, siestička, kávička a hurá do hor...
Tyjo, vlastně ani pořádně nevím, jak jsem se dostal nahoru. Nějak to všechno krásně utíkalo. Navíc jsem se kochal. Detaily, ledový krystalky, hra slunce a tak. A tudíž to krásně utíkalo. A co jsem našel ve sněhu to pero (!!!), ještě se to všechno úplně proměnilo. Zpočátku to vypadalo ale jen jako z vrány brk. Mno,... zdání klame...
Už při výstupu na Zadní Žalý slunce klonilo se k západnímu horizontu a počínalo zbarvovat nebe i okolí do žluta, oranžova, prostě do polotygříkova (jakože bez proužků). Nízký paprsky Velký Lam Pičky probodávaly vzduch mezi větvím smrků a vytvářely na sněhový pokrývce nádherně barevný obrazce. Stíny se protahovaly a já věděl, že mám jen poslední minuty, než se Zářící dotkne horizontu. Naštěstí k vyvrch,... ehm,... na vrchol,... nebylo už daleko. Ještě jedna zatáčka a už jen poslední kopeček od rozcucníku ku chatě a rosehledně...
Samozřejmě už byla rozhledna zavřená a chata taky. Klasika, o patnáct minut. Ale jsem sem nepřišel přeci proto, abych vysedával v chatě. OK, vidět to přírodní dívadlo z ochozu nejstarší kamenný rozhledny v Čechách by bylo super. Ale... Buďme skromní a stoupněme si na studnu pod terasou...
Sluníčko klesalo níž a níž, už se dotýkalo moře mraků v podhůří a nížinách. Házelo to naprosto neuvěřitelný barvy, pocity a vjemy. To se těžko vysvětluje. Stačilo pohlédnout na svět skrz křišťálovou kouli nebo nechat zahořet pero Fénixovo. Totiž, to havraní brko se najednou rozhořelo a žhnulo v paprscích zapadajícího slunce. A já najednou věděl, že jsem měl jít právě v tolik a tolik hodin. A měl jsem jít přesně tudy, abych ho našel. Že to nebylo jen "najít z ptáka brk", ale mělo to svoje důvody. Takový, který zná jen Královna, Šašek, Luna a budoucí tygří štěňata...
Na cestu zpáteční už nesvítilo mi slunce. Světlo bylo, to jo, ale jen zbytky a ubývalo. A na obloze se místo Zářícího počaly objevovat poutníci noci. Tenkej srpek Luny a jako věrní strážci Venuše, Mars a Jupiter. A dokonce, byť jsem to zjistil až při bližším pohledu na fotky ve foťáku, i jeho průvodci - Europa, Io, Ganymedes, Calisto, Amalthea... Nebo jiní, vlastně nevím přesně, který z jeho měsíců to byly. A má jich 79! Nicméně tyhle jsou asi největší, tak ta pravděpodobnost je asi... Co?...
Bohužel, než jsem sešel na Benecko, vyjela z údolí inverzní (!!!) oblačnost a oblohu zakryla. Hm, tak to je fpytli a jiných okončetinách, dneska kometu fakt neuvidím...
Jenže... Ono ve výsledku... Tma a mlha dohromady jsou úžasná věc. Nevidíš, a přitom vidíš úplně všechno. Slyšíš a cítíš, vnímáš, odhaduješ, ohmatáváš myslí a kroky...
Je to prostě nádhera...