Baštiny jarní...
Noc na gauči na verandě. Přijde mi, že jsem skoro nespal, přitom to bylo příjemný. Krásnej jeden nad nulou, nad hlavou měsíc. asi jsem divnej...
Zase, nechtělo se mi jen tak sejít na vlak a jet domů. Takže jsem to kolem desátý natáh nahoru do lesa a vydal se směrem ku Hvíždinci. Ale až tam jsem dojít neměl v oumyslu. Jen na Kamennou boudu. Protože tam je přece ohniště a daj se tam opéct buřty. A na ty jsem měl kurewsky velkou chuť. Plus ta atmosféra, vůně kouře, praskot plamenů...
Jop, to bylo přesně ono. Nádhera. Jen jsem pak musel chvíli ještě počkat, až všechno vyhoří. Od ohně se neodchází, gar uprostřed lesa...
Od Kamenný jsem se pak vrátil na rozcestí a vydal se nahoru k Trojáku. Chtěl jsem se podívat na jedno oblíbený místo, který ale neleží na turistický trase. Přitom je naprosto úžasný. A díky relativnímu klidu od turistů i oblíbený mezi tulákama, soudě dle několikera dávnejch kamenno-dřevěnejch obydlích, vystěvnejch ve strži kousek pod horním okrajem. Mna ja, přesně tak. Dansko, kousek pod vrcholem Dobřichu. Nádhernej kamennej hřeben nad hlubokým srázem, plným kamennejch moří, zřejmě pozůstatek po někdejších lomech. Spadnout bych tam teda nechtěl. Jinak je to ale boží místo s úžasným výhledem. Jen teda, nad Berounkou se válela hustá mlha, tak toho zas tak moc vidět nebylo. Ale z mlch vyčuhovala věž Karlštejna, to bylo zajímavý...
Zajímavá byla pak i cesta podél kamennýho hřebene dolů. je to poněkud o hubu, to kamení, vlhký kořeny a tak. I ta hlína ještě klouže. Ale odměnou za námahu je nádhernej divokej les, kterej vlastně moc tady neznám. I když je fakt, že u vodopádu na Kejný už jsem jednou byl...
Teď ale z něj padala voda, je jaro. Takže to bylo zajímavější. A s lehkým oparem a prudkým sluncem i tajemnější...
Pokračoval jsem pak nad hlubokou strží Kejný dolů, až k místu, kde na malý skalce stojí starej stůl. Taky zajímavý místo na přespání. Blbý je, že u něj stezka končí. Takže esi jsem chtěl pokračovat dál, nezbylo mi, než se opatrně spustit asi tři metry na dno strže a dál jít podél vody. A to bylo drsný. Spousta popadanejch stromů, voda, bahno, skály. Takže opatrně a koukat pod nohy. A taky se modlit. Zase ale, adroš a romantika, žejo. Nicméně, když jsem se z rokle dostal ven, kousek nad novou přehradou v lese, ulevilo se mi...
Do ěvnic už to pak byl jen kousek. A stejnej i na nádraží...
Sakra, to už to zase končí? Proč?