Baštiny jarní...
Jaro je tady, nejvyšší čas vyrazit do přírody. Ale kam? Navíc, když mi někdo vypil kafe a já si musím uvařit nový, abych mohl psát...
Bylo krásně, tak jsem plánoval cestu na hory. Nicméně dvě noční na pytel a mezi nima hodina a půl v zubařským křesle. prostě jsem byl jetej a chalupu vzdal. Místo toho jsem prospal dvě třetiny dne. A pak ve středu odpo vyrazil aspoň mezi Milovice a Lysou, pokusit se zachytit západ slunce tak, jako kdysi dávno. A to se povedlo, viz. fotogalerie...
A pořádně ven vyrazil jsem až ve čtvrtek. Na pohodu, no stress. Domluvil jsem se s našima, že jsou na chatě, tak je navštívím...
Ale abych jel jen vlakmo tam, pobyl a zase odejel? To ne. Na Tlemmenberku jsem sednul na bus a místo toho vyjel na Zbraslav. A vzpomněl tak na někdejší první jarní výpravy, když ještě byly děcka malý...
Zbraslav vcelku příjemná, navíc, když nečekaně potkáš jednoho starýho kámoše. To nejvíc nejlepší začalo ale až nahoře na Baních, v lese. Hned na kraji mě přivítaly sněženky totiž. Jaróóó! A teplo! Vlastně jsem vyrazil jen tak v kiltu a tričku. Příjemný sluníčko mile hřálo, vzduch voněl, ptice pjely...
A ty výhledy! Hlavně z Barunky, nad zátočinou Vltavy a přehradou ve Vraným...
Na Jílovišti jsem zašel do motorestu na kafe (abych se moh odskočit na wecko), bylo to příjemný posezení, musim říct. No a pak už mě čekaly louky pod Cukrákem a les jílovištskej. A po letech zase trochu jinudy. Při bližším pátrání/plánování jsem totiž v mapě objevil dževěný sochy a pomník po cestě směrem na Kámen. Takže jsem nechal turistickou trasu svýmu osudu a šlapal lesníma stezkama...
A fakt tam ty sochy byly. Dřevěný na vysokejch sloupech, pěkný a citlivě umístěný. Nejdřív Artemis, bohyně lovu. Pomník byl těsně před vrcholem Kamene. Je věnovanej Cyrilu Adolfu, rytíři Bartoni z Dobenína, textilnímu průmyslníkovi a filantropovi. A zjevně tady je už hodně dlouho, ale nepovidlo se mi zjistit, od kdy. Nicméně, on zemřel ve třiapadesátým, tak asi tak...
Pod vrcholem Kamene na druhou stranu je další socha, Dobrý rytíř. Stejně citlivá a stejně pěkná...
Chťouce dosíci ještě dvou zajímavejch míst ve svahu kopce pokračoval jsem po hřebeni a pak kamenitým svahem dolů ku Všenorům, který se postupně otvíraly mezi stromovím. A taky už kousek Černolic. Tyjo, odsud jsem to nikdy neviděl. A ani ten dřevěnej kříž a kapli vysoko v příkrým srázu nad Všenorským potokem. Trochu náročný šlapání, ale stálo to za to...
Jen mě pak pro změnu čekal zase výšlap z oudolí nahoru do Černolic. Černolickou nahoru a pak přes Políčka, kolem skal na náves. Nikam jsem nespěchal, takže jsem nakonec došel skoro za tmy. ale bylo to fajne...
Jen jsem z toho jarního vzduchu a kopců byl docela vyřízenej, tak jsem toho s našima tentokrát moc nenakecal a zdechnul...
A pokračování ráno...