Jsem duše toulavá. Jak se nedostanu tři dny ven, už nervózně chodím sem a tam jako vlk v kleci a koukám z okna. Nic se mnou neni, dokud se nenadechnu čerstvýho vzduchu a nepromáčím boty v trávě...
Takže tady věci o toulání. Tak nějak všeobecně. V podsekcích zvlášť věci, který se týkaj Krkonoš, Brd, mojí milovaný Austrálie a zahraničí...
Tak, a hurá ven...
Zadíváš se: závrať tě pojme. Syčí to, hučí to, hřmí to, že půda pod tebou duní, že mníš slyšet rachot hromu, jejž skalní ozvěna odevšad ti vrhá v uši. Řeka hučí v samých peřejích a slapech; s třeskem rozbíjí se hnědé granátové vody o bělavé balvany, větší často než chalupy lesních osadníků...
Náš domov je tam, kde milujeme. Naše nohy mohou domov opustit, naše srdce nikoliv…
Nad hlavou miliony diamantů a na protějším kopci Kašperk…
Na rychlý auta nejsem zrovna ujetej a už vůbec ne ešpert. Pokud nepočítám jistou zálibu ve formuli jedna. Nicméně jsou nabídky a pozvání, který se neodmítaj…
… kde Ropáci dávaj dobrou noc…
… aneb Slůně čnící v slunečnici…
Kruci, tyhle poslední rána na dovolených, vandrech a vodách fakt nemám rád…
Tak zrovna ze Slaníku se nám ráno vůbec nechtělo. Jednak další vskutku probenděná noc (cca do dvou), druhak fajn lidi a fajn místo. No, akorát jim ráno vypadla elektrika, čímž to byla jasně daný…
Jak jsme se odpoledne bouřky nedočkali, bo nás obešla, o to víc jsme si jí užili v noci…
A nejen on. Piťykuťa, vulgo Čenda, Eda, případně Pocem, byl první, nikolivěk poslední výbavou výpravy, která skončila ve vlnách. Naštěstí alespoň přežil, na rozdíl od ostatních potratin…
VĚTRNÍ TULÁCI
Poznáš je snadno... Táhnou krajem ve dnech, kdy jiní sedí doma u kamen a nevystrčí nos ze dveří... Tehdy je můžeš potkat na pláních či zapomenutých lesních cestách - v místech, kde bys za takového dne nečekal živou duši -jak se ubírají kamsi za obzor... Chodí rychle a tiše, obvykle nepozorovaně - daleko dojdou, chtějí-li... Jen podvečerní vítr, syrová oblaka letící divoce po obloze a sněhové přeháňky je doprovází... Koruny smrků temně hučí do jejich kroků, jdou odněkud někam, nevíš odkud a kam, nemluví, z výrazů jejich tváří to nepoznáš... Nejseš-li jedním z nich, nerozeznáš je na první pohled od jiných tuláků...
Na svých cestách se připodobňují zvěři... Hledají klidná a opuštěná místa, stranou od lidí... Nestojí o pozornost druhých, jen málokdy o jejich společnost - snad ještě v zimě - ale jinak jsou nejraději sami se sebou a sami pro sebe... Pocítí-li nebezpečí, zastaví se a větří, řeči lesa a větru naslouchají... Jsou ve střehu, když vítr zanese k jejich uším něco neobvyklého... Jsou ve střehu, i když by být nemuseli, chtějí mít přehled... Ve chvílích nejistoty jednají podvědomě, tak jak se to za léta naučili... Cítí se nejbezpečněji, když soumrak zahalí kraj zapomněním... Noci se nebojí, vědí že nikoho nepotkají, vědí co mohou očekávat ...
Oheň málokdy rozdělávají, jen na bezpečných místech anebo když musí, aby ze sebe vysušili stopy deště, v létě téměř vůbec... Dávají přednost kouzlu soumraku, rádi pozorují kraj, vnímají jak se noří do ticha, pozvolna usíná a opět se probouzí... To však neznamená, že by oheň neměli rádi, naopak... Když jejich ohně hoří, pak obvykle dlouho do noci - až nad ránem dohasínají, málo popela v nich zbyde... Přitom nepotřebují ani pilu, ani sekeru - nalámají rychle větve spadané z buků či borovic o pařez nebo kámen čnící ze země... Kdybys nahlédl do jejich batohů, viděls bys, že s sebou netahají na zádech žádné zbytečnosti, dobře vědí, že podstatná je užitná hodnota věcí a operativnost pohybu v terénu... Dobře vědí, že těžký batoh svazuje, otupuje smysly a snižuje pohyblivost... Stan ani celtu nenosí - vyspí se obvykle v některém z nenápadných seníků, kterých znají spousty - nebo načerno v lesáckých chatkách či opuštěných domech... Trempským kempům a potlachům se vyhýbají - lákají je kopce, husté lesy a syrový vítr v korunách stromů... Také slunce a letní bouřky, podzimní plískanice, zimní ticho i jarní zpěv ptáků... Nehledí na roční období, jsou stále na cestě, neumí jinak... Znají sucho i déšť, provlhlou mlhu, bezvětří i vichřici, mráz i plískanice... Nepřeje-li jim počasí, v duchu reptají a nadávají - ale stejně pak jdou, na cestě se všechno poddá...
Zeptáš-li se jich, neodpoví... Sami často nevědí... Hledají... Někdy se jim zdá, jakoby přesně věděli PROČ, jindy pochybují, přehodnocují, odpověď neznají... Většinou vidí a cítí, co jiní nevnímají... Chápou, co jiní nechápají, váží si hodnot, kterými jiní pohrdají... Nedokážou říci, KAM vede jejich cesta - ale vědí, že JE TO CESTA, že Život je Cesta - někde mezi počátkem a koncem - počátkem bez počátku a koncem bez konce...
Jsou skromní, vystačí s málem... Stačí jim tichý a klidný kout, v kterém mohou být sami sebou a cesty, po kterých mohou kráčet... Chůze je jejich životním projevem, jejich potřebou a nutností, prostředkem i cílem, vzpomínkou i zapoměním, radostí i utrpením... Za chůze žijí a přemýšlejí, sní a rozjímají, meditují i odpočívají... Žijí z větru - a jeho písně v korunách stromů, z divokých oblak a syrových vůní...
Půjdeš-li napříč Brdskými lesy, dívej se dobře kolem sebe... Bude-li Ti štěstí přát, setkáš se s nimi... Je jich už jen pár, možná posledních - s léty jich ubývá, tak jako listí v korunách stárnoucích buků... - Jednou přijde den, kdy i jejich cesty zazejí prázdnotou... Pak Hory osiřejí, smrky ztichnou a vítr se utiší... Co pak zbyde na tomto světě?
Naslouchej jejich větrné Písni, Písni větru v korunách stromů - Písni větrných tuláků, tuláků noci... Dnes ještě vychází nad obzorem měsíc...