Ze zmrzlých Baštin...
... 4. část - Až na konec světa...
Mno, nechtělo se po obědě z vyhřátýho klobouku. Navíc ty natlučený tělesný schránky a polámaný oudy. Nejradšejc bychom zapadli do peřin. Ale sténající děda, postižen abstinenčníma záchvatama z nefungující televize, nás přesvědčil. Ne, nebudeme peciválové...
Vyrazili jsme do lesa. Nejhornější cestou, těsně nad řiteckejma loukama. Kolem lesní chalupy k Brettscheiderově hrobce a pak k seníku. Hrobku jsme našli bez problémů. Stromoví kolem za ty desítky let povyrostlo, takže byla vidět z cesty. A seník? No jéje, co ten pamatuje! Návštěvy s Chico jen ve dvou i pak hromadně s kamarádama o čarodějnicích. Noce s vůní sena, s romantickým nádechem...
Mno, radši nebudu počítat ty desítky let, ještě bych se nostalgicky rozbrečel...
U seníku jsme nezatočili ani vzhůru k horní cestě po kraji hřebene, ani dolů k Řitce. Byť vidina ledopádů na Všenorským potoce byla lákavá. Prošli jsem to rovně kol seníku s tím, že se prostě časem napojíme na žlutou turistickou. Prozatím to ale znamenalo šlapat srnčí a prasečí stezky. Ale o to to bylo zajímavější. Takhle v zimě jsem tu... No, v létě vlastně taky ne...
Ona nakonec ta žlutá zas tak daleko nebyla. Dolů na běžkách bych jí ale jet nechtěl. Docela krpál, no. Přesto se partička sebevrahůch našla. My si to naopak v klidu vyšlápli nahoru k rozcestí U Šraňků. Ztama jsem měl v plánu zajít se podívat na sklaní vyhlídku s trempířskou osadou, nazvanou Dansko. Nicméně cesta z dalšího rozcestí Troják tam nebyla prošlápnutá. No a že se mi nechtělo brodit se sníchem, hledíc navíc na rozcucník, vznesl jsem dotaz. Poslůchaj, ty maličká, dáme to na Skalku?...
Kdyby řekla, že ne, nechal bych to plavat. Ale řekla, že jo. A bylo...
Stalož se...
Vydali jsme se po stezce červené směrem ku Mníšku...
Přece nejsme dvojky másla, však je to jenom tři kilometry. Navíc v podstatě po hřebenovce, takže žádný prďáky...
No a za chvilku jsme byli na silnici Mníšek - Řevnice...
Tyjo, docela Váslavák, ne? Parkoviště plný a běžkařů, že by se přes ně nedalo na zem plivnout. K tomu i normální blátošlapové a pejskaři. Dokonce i někdo se šklebákama. Prostě národa hafo. Ale to se dalo čekat, na takovým místě a v takovej krásnej den...
Na Skalku k poustevně dorazili jsme kolem pátý hodiny odpolední. Slunce se pomalu klonilo ku západu. Ale to nám vlastně bylo buřt, stejně odsud západ slunce vidět nebyl. Zase ale, přímo tady toho bylo k vidění víc než dost. Poustevna, křížová cesta, klášter, nádhernej výhled dolů na Mníšek s typickým zámkem, navíc nasvětleným rudnoucím slunečním světlem... Paráda!...
Jen mě mrzelo, že jsem si nevzal peněženku. Mohli jsme si dát něco dobrýho v kiosku. Jenže jsme to předem neplánovali, no, Rozhodli jsme se jít sem až u rozcestníku na Trojáku...
Výhledy nám musely stačit... A stačily...
No ale, mít s sebou sáňky... Ten sešup od poustevny dolů, to by byl mazec, povídám...
Zpáteční cesta utíkala pocitově rychlejc. Zase se začalo rychle smrákat, navíc teplota šla velmi rychle dolů. Zima nám nebyla, to ne. Ale flusanec se kutálel napříč cestou. K tomu zas ten krásně tajemnej a strašidelnej soumrak...
Kurnik, já jsem tak rád, že jsme sem vyjeli...
Rodičovstvo nás už čekalo a nestačilo se divit, že jsme fakt došli až na tu Skalku. Mno, však jste mohli jít s náma. Nicméně, objektivně vzato, asi by to neušli...
Povečeřeli jsme, popili trocu teplých nápojůch a zatímco Štěpka zdechla téměř po dopadu a děda chvilku po ní, my si s babyškou otevřeli šáňo a žvanili a povídali. Zas po dlouhý době. Užili jsme si to a vůbec nevadilo, že nešla televize...
Teda,... nám... Děda byl furt jak na trní. A přitom měl bedýnku už od oběda objednanou...
Vlastně jsme se tak trochu vnitřně vsázeli, že než se vrátíme z procházky, dá to na otočku na Vysočany a přiveze ji...
No ale nakonec jsem odpad taky a babi jakbysmet. To Avanti bylo nesmlouvavý, ve spojení s únavou. Ale byl to plodnej den, se musí nechat...