Výstup na Hromovou horu…
… aneb Do třetice všeho dobrýho i zlýho…
V noci je na hradní cestě možné zahlédnout černý kočár tažený koňmi, jimž z chřtánu šlehají plameny. Na kozlíku pak sedí bezhlavý rytíř s hlavou v podpaží. Podle legendy by to měl být majitel panství, kterého husité po dobytí hradu tímto způsobem poslali na věčnost za napáchané krutosti...
Název Hromová hora nezvolil jsem náhodou. Po dvakráte pokusili jsme se s Chico vyrazit na vrchol Ralska a vždycky to skončilo silnou buřinou, krupobitím nebo aspoň průtrží mračen. Zajímavý, přitom, když jsem tam byl sám, tak to bylo v pohodě. Mno, ale tak, snad by se to tentokrát mohlo podařit. Neslibovali žádnou nepohodu…
Prodlouženej víkend byl díky Žatci a návratu ze Skotska, rozdrobenej, tedy nemělo cenu kamkoliv vyrážet na dýl. Radši jsme si v sobotu doma udělali, co bylo potřeba, oslavili Matějovy přirozeniny, zajhráli si poněkud upravenou verzi tábltenisu a na neděli si naplánovali vejlet. Sice jsme se nemohli shodnout na tom, kam se vydáme, nechtěl jsem zase vybírat podle sebe sobecky. Ale Ralsko padlo jako jeden z návrhů. Večer jsme se rozešli s tím, že zvolíme papírkovou výběrovou metodu…
Do rána rozhodnutí uzrálo, i s ohledem na momentální stav po včerejším
mači před barákem. Takže něco lehkýho jenom, nic dlouhýho. Ralsko ideální…
Mno, kdo tam byl, ví…
Trošek nám sice zkomplikovali cestu silničáři, co se dá zavřít a rozmrdat, to se zavře a rozmrdá. Ale my to tu naštěstí známe, takže… Hodinka a drobek a byli jsme ve Vranově na úpatí Hromový hory…
Výstup nahoru, nádherným hlubokým bukovým lesem, byl teda sakra náročnej. Nepopírám, minimálně v mým případě je to o tom, že fyzička nula. Ale ten krpál nahoru je prostě drsnej. Ale na druhou stranu prudce koukatelnej. Obrovský kmeny až do nebe, rozložitý zelený koruny, prudký svahy a rokle, kořeny, držící kopec pohromadě, prostě nádhera. Jen si člověk připadal děsně malinkej…
Od sedla nahoru to pak bylo zase o něčem jiným . Prudká úzká kamenitá stezka, kamenný moře, čedičový skály a balvany, spousta zelenýho okolo. A úúúúúžasný výhledy!!! To za ty propocený trička fakt sotjí…
No a výhledy úplně shora, od zříceniny, to už se prostě popsat ani nedá. Kdo nezažil, stejně nepochopí. A kdo nechodil po úzkým čedičovým hřbetu a nekoukal do hlubiny pod sebou, ten už vůbec. Je to dost náročný i pro normálního člověka. Pro někoho se závratí masakr. I proto zůstala Chico pod věží a na skalku proti ní jsem se vydrápal sám…
Ten rozhled do všech stran je okouzlující. A je toho vidět strašně moc. Od Trosek a Podkrkonoší na straně jedný, přes podhůří Jizerek a Krušnejch hor, po Český středohoří. A říp, Milešovka, Hazmburk, kopce a kopečky Roverek a Polomenejch hor. Prostě nádhera. Ani ty kopečky všechny člověk snad nemůže znát…
Dolů to pak bylo, přiznávám, mnohem jednodušší. Akorát teda brzdiče a kolena dostaly co proto. Než jsme došli do auta, byli jsme pěkně vyřízený. Není diovu, že jsme si mohli kušny roztrhnout…
Ale doma nás pak sprcha probrala. Takže dobrý. No a aby to byl den fakt využitej nejvíc naplno, vyrazili jsme do divadla. Super, ne?...
Héj, dobyli jsme Hromovou horu!!!