Vlčí máky na Brdech...
aneb Baštiny nejen vandrem…
Je listopad. A krom toho, že má bejt už pořádně sychravo a hnusno, přišel taky každoroční Den válečnejch veteránů...No a já měl tři dny volno. A nic v plánu, tedy jsem se rozhod vyrazit do přírody. A kam jinam, než na Brdy? Teda, ono by se dalo všude, žejo. Ale tam jsem prostě pár let nebyl, a tedy mi chyběly…
A s tou připomínkou našich hrdinů jsem to prostě chtěl spojit, protože…
Ale teda, vstávat se ve čtvrtek ráno nechtělo. Ta bitva na Piavě ve středu večer s Jackvézem stála mnoho sil. Naštěstí mě vykopalo děcko…
Bestie malá nelidská…
Na druhou stranu, díky tomu, že mě vykopala, měl jsem to štěstí vidět blízký setkání Luny a Venuše, což se jen tak nevidí…
Sbaleno jsem naštěstí měl, to jsem v komatu ještě stihnul, takže hurá na vlak. Na Géringovo, pak skrz Sherwood na Hlavák a tam nasednout na Arrivu do Příbrami nebo Jinců, podle toho, jak se mi bude chtít. Dokonce zbyl i čas na snídani a kafe v bufíku…
Tyjo, Arriva to jezdí horem přes Rudnou! Tak to je super, ten Semmering je prostě nádhernej. A pak je možný i vidět Mi-dvacetčtyřku nad Loděnicí. Nehledě na to, že cestování Arrivou je kulturnější, jak Českejma drahejma…
Nakonec jsem to vzal do Příbrami. Páč jsem měl plán, že druhej den na zpáteční cestě se zastavím u Malýho Janka. Teda ale, šlapat nahoru z nádraží do toho krpálu ke kostelíku, to teda nic moc…
Ale zase, vlastně jsem tudy ještě nešel. Takže super…
Jen se nesmím moc zajkoukat, protože pak ztrácím značku a muším improvizáriovat. Ještě že to dole od potoka nahoru k Baštinám znám…
Navíc jsem si díky tomu ušetřil cestu po asfaltce až do Orlova, což bylo ve výsledku příjemný, neb toho asfaltu bylo za celý dva dny až dost. No jo, ale holt bejvalý a vlastně ještě současný kousek VVP…
Výstup nahoru na hřeben mezi Ohrádkou a Třemošnou ale byl děsnej. Konečně, jsou to skoro osmitisícovky…
Tak jsem si pak za odměnu udělal takovou malou svačínku na odpočívadle na Rovinách…
Brdy se krom hodně vojenských cest vyznačujou mimo jiné i tím, že spousta z nich jsou signálky. Tedy dlouhý jak tejden před výplatou a rovný. Nic příjemnýho sice, ale som zvyknutý. Však už jsem tady párkrát byl. Na krásách Baštin to nic nemění. Navíc se nedá zabloudit, všechny cesty, co vedou nahoru, skončej na Toku, nejvyšší osmitisícovce…
Jak se pak ale člověk dostane k ochrannýmu protipožárnímu pásu, obepínajícímu dopadovku Tok a přiblíží se k Carvánce, tak je vyhráno…
Akorát teda, musím podat jednu výtku. Je tady děsnej provoz. Osobáky, náklaďáky, těžební technika, dřevožrouty… Kruci, když to bylo celý VVP, bylo to lepší…
Až k Carvánce jsem nedošel, ono už se pomalu blížil soumrak a já chtěl dojít k Houpáku pokud možno za světla, bych rozložil bivak. Ještě jsem sice zkusil za nejvyššími vrcholami Toku uhnout do vřesoviště, jenže i na to už byla tma. Tedy by to bylo ohubný. Nechtěl jsem někam zahučet, eventuelně se zranit o nějakej šrapák z rakety. Holt příště, někdy za světla…
K Houpáku jsem dorazil bohužel už za tmy. Navíc bylo zataženo, tak se nekonal ani pořádnej výhled, západ slunce, hvězdy a tak. Až pak o pár hodin pozdějc na chvíly vylezly, ale na focení to moc nebylo. Pár kousků jsem zkusil, ale…
Navíc na bunkru byl dost vídrholec…
Ale v lese na plácku bylo příjemně. Útulno. Taky trochu úrumno, ale… Tak se pak tak rychle a hezky usnulo…
A kupodivu se i příjemně spalo a celou noc, až do svítání. Teda až na pár převalení a sjetí z karči, páč jsem byl z kopce. Ale to je pohoda jahoda.. A zima mi taky nebyla. Chalupní výcvik nejspíš…
Po snídani a sbalení propriet měl jsem sám pro sebe jeden velkej úkol. Měl jsem v plánu najít místa, kde zahynuli piloti našeho letectva při službě vlasti. Totiž, měl jsem s sebou vlčí máky od dětí ze školky, takže to bylo zároveň i poslání. Naštěstí obě místa nebyly tak daleko od nocležiště…
Což ale neznamenalo, že se budou hledat snadno. Teda to první. Dva dny před mým vejletem umístili kamarádi letci v místě tragický katastrofy mjr. Ing. Petra Vašíčka na L-159 novej kovanej kříž s Alkou uprostřed. Jenže v lese, mimo cestu. Takže mi dalo docela dost práce, než jsem to našel. A to jsem měl zapnutou polohu v mobilu a hledal to podle map cézet…
Nakonec se ukázalo, že kříže (jsou totiž dva, jeden starší dřevěnej a vedle něj už zmíněnej novej…) stojej uprostřed ohrazený lesní školky, obklopený nízkejma doubkama…
Není složitý si představit, na co člověk v takovou chvíli myslí. Byl to mladej chlap, měl rodinu. Moh udělat něco jinak? Co se vlastně stalo?...
OK, ono to jde v pohodě dohledat na netu. I tak ale… nejde tady jen tak stát a suše konstatovat, hele, patří to k tomu. Stane se…
Položil jsem do kříže kamínek s malovaným mákem od dětí a vydal se hledat druhý, ještě smutnější místo na druhej svah…
Ale ještě jsem se na chvilku zastavil u bunkru pod vrcholem, abych se pokochal rozhledem na Brdy a v podstatě celý Středočesko. V dáli byla dokonce vidět Milešovka a Říp! Jo, tak tohle se neokouká…
Druhej kříž, připomínající katastrofu plzeňský Mi-24, při který zahynuli Eda Pecha, Vláďa Chmelan a Zdenda Pobořil, leží v roklipod cestou asi půlkilák od bunkru. Na Mourovým potoce, rozdělujícím údolím dopadovku Jordán na dvě půlky. Kříž, malá mohyla, svíčky a pár kousků stroje dneska připomíná tragickej okamžik, kdy vyhasly tři mladý životy…
A zase,… nejde zůstat v klidu. Když si uvědomíš, že ti kluci byli stejně starý jako Matěj. Navíc se zachoval záznam z vysílačky, což je ještě strašnější. Slyšet jejich hlas až do posledního okamžiku…
I tady zůstal od dětí kamínek, aby kluci věděli, že na ně nezapomeneme…
Úkol splněn, abych tak řek. Teď nadešla závěrečná fáze výpravy – dostat se do Jinců na vlak a domů…
No, zní to jednoduše, ale bylo to kolem 15km, i když přes místa, který už znám. Díky čemuž to možná i utíkalo rychlejc…
Sešel jsem kolem cvičnýho pěchotního srubu CE Jordán ke spodní pozorovatelně a odtud zamířil na betonovou plochu letiště pod Hejlákem. Pamatuje ještě válku, stejně jako ty cesty, vyskládaný z kostek. Ty jsou vlastně ještě starší. Podle map cézet mi přijde teda děsně krátká, zdroje ale uváděj 850 metrů dýlku. No, možná to zarostlo na obou koncích. Každopádně to nebyl plac na nějaký velký letadla, jen na kurýrní. A po válce na vrtulníky. I tak má to místo ale duši…
Cestou na Valdek lehce sprchlo. To ale nemůže starýho toulavýho pardála rozházet. Naopak. Quanto peius, qua re melius, přece. U Bílýho křížku jsem chvilku podumal, jestli doprava po silnici a striktně se držet značky, ale jsem se rozhod si to trošek zkrátit. Po cyklotrase mezi Pískovým vrchem a Krkavčinou. Ono to nějakej kiláček, kiláček půl ušetřilo. A to se mělo ve výsledku hodit…
Využil jsem to totiž k návštěvě Valdeku. Teda k jeho vnější obhlídce, dovnitř se bohužel nesmí. Ale i tak je to prostě kouzelný místo a k Brdům to patří…
Kajícně přiznávám, že zbytek trasy od Krejčovky dál byl už trošek strojová záležitost. Sil nebylo, nohy bolely a furt ještě zbejvaly kilometry. I jsem se pokusil si to trochu vylepšit a uhnul na Sýkorkách do louky a vzal to lesem. Nebylo to chvilkama milý, musel jsem skrz pár školek a ostružiní. Takže došlo na sebereflexi. Ale nakonec jsem se z lesa vyloup nad Ohrazenicema. Už bylo dobře, do Jinců jen kousek…
Navíc mi do cesty vlezla hospůdka U pstruha, takže jsem tam zapad. Sic jsem chtěl do Janka v Jincích, ale tam jsem si nebyl jistej, jestli bych to stihnul. Zde jsem ale byl překvapen tuze mile, protože kromě klasický plzeňský žblundy tu točili i IPU z pivovaru Matuška. A na to já slyšim…
A když se k tomu připočítá obalovanej hermelín s hromadou hranolků, tak…
A stejně mi to nakonec málem ujelo. Dobaštil jsem, dopil a zjistil, že ještě skoro tři kiláky a necelých dvacet minut na to. No, tak to je passé. Ale spalis mě náhlej nápad. Poprosil jsem vousatýho chlapíka před hospůdkou, co před chvilkou přijel. A on byl tak hodnej, že mě na nádro hodil…
Jj, dobrý lidi ještě existujou. Děkuju, parde…
A pak už přišla jen cestovní letargie. Únava dorazila naplno. A to se muselo překonat. Dojet domu a dobelhat se do vany. Pak už bylo všechno…
No, bylo to úžasný putování. A potřeboval jsem to jak prase drbání. Mělo i svůj smysl. A je docela dobře možný, že se tam zanedlouho vypravím znovu. S kolegama z Plzně a s velitelem Vzdušnejch sil. Eda Pecha byl prej jeho spolužák…