Vichr a led...
... aneb Někdy je lepší uznat porážku...
Tak po měsíci zase na chalupě. Dřív to prostě nešlo, každej volnej den jsme byli na dvou, třech pracovních schůzkách. Navíc ta poslední návštěva díky nachcípanejm průduškám nedopadla bohužel nejlíp...
Přijel jsem už v pátek večer, hned z denní. Abych ušetřil čas, bylo to tak lepší. Sice jsem si pak moc chalupu na spaní nevyhřál, ale to mi neva. Beztak na spaní je zima lepší. A nejsme dvojka máslo. Přitulim se k tygrovi...
A aspoň potrénuju tělo na Železňáka. Třeba v nádrži... A budou z toho zajímavý fotky, protože outdoorovej mobil točí i když spadne pod vodu...
Kupodivu jsem tentokrát o vejletu ani moc nepřemejšlel. Věděl jsem od samýho začátku, že chci jít na Sněžku a ukázat ji Olinovi. Pravda, nemoh jsem se k tomu pak dokopat. Dopoledne jsem se nemoh nastartovat. Tak jsem radši vyřídil v klidu pár věcí, udělal si oběd a vyrazil až po polední kávě. I tak to bylo dřív, než minule...
Cesta na Pomezky byla super. Až na pár zledovatělejch plácků v horních partiích silnice čistá a jen mokrá. To bylo milý. Parkování pak už tak moc ne, protože zase všude plno. Naštěstí se dalo to nechat u první polský chalupy. A cena stejná, takže...
Už na samým začátku cesty z Pomezek nahoru bylo jasný, že to asi nebude taková pohoda, jak jsem si ale myslel. Mraky a mlha, namrzlá cesta. Kterej idiot si zase nechal doma mačky, heh? Už ses dlouho neprojel holou nohou po ledu, co? Ty mraky a mlha mě ale ve výsledku drtily víc. Jestli se to nerozfouká, nebo nahoře kolem Sovího sedla a Svorový hory nevylezu nad mraky, bude z toho jen survival nahoru na horu a pár fotek zamlžený krajiny...
Což se nakonec i potvrdilo. Navíc proti jdoucí turisti, když přežili fakt, že mám kraťasy a na prsou tygra s kulichem, předávali závažnou informaci. Nahoře to tuze fouká...
Pořád to ale šlo a ani zima mi nebyla...
Až nad Jelenkou, když jsem vylez zpoza stromů a octnul se na sněhový pláni. I ta kleč, která by jinak fungovala aspoň trochu jako větrolam, byla komplet pod sněhem. Cesta po Obřím hřebenu se tudíž změnila v podstatě na souboj s nejvíc nejkrutější horskou přírodou. Musim říct, že takhle strašný podmínky jsem tu ještě nezažil. Mlha neproniknutelná, sotva byla vidět vyšlapaná cesta (jinak bych moh vidět třeba toto. Nebo toto...). Turistický značky? O těch jsem si moh nechat leda zdát. No a ten vichr! 60 km/h!!! Sice jen místy, ne celou dobu, ale i tak. Bylo to strašný a nedalo se pomalu udržet na nohou...
Někde v půlce hřebenu jsem se otočil, že to prostě nedám. Sice jsem se pak ještě po dvoustech metrech otočil zpátky a zkusil to ještě jednou, ale dál jak pár desítek metrů za rozcestník u Jubilejní cesty to prostě už nešlo. Rozhod jsem se to vzdát...
Tentokrát zvítězila hora, přijímám to pokorně. Není to hanba. Spíš je dobrý, že si člověk ještě pořád i přes všechnu ješitnost dovede zhodnotit, kdy je bezpečnější přestat. ono pak byl dost záhul se zase jen dostat zpátky, protože se začalo stmívat...
Asi nejšťastnější jsem byl v okamžiku, kdy ze tmy vystoupila osvětlená Perníková chaloupka. Teda Jelenka. Nebylo v tu chvíli nic úžasnějšího, než horká fazolačka a čaj...
Poslední úsek, z Jelenky zpátky na Pomezky taky nepostrádal na napínavosti. Ta zledovatělá cesta byla dost blbě vidět (protože proč bych si svítil, žejo), takže to pěkně klouzalo a párkrát jsem měl namále. Naštěstí jsem to ustál. Možná mě Krakonoš podržel, za to, že jsem se dobře rozhod...
Sedim na chalupě a prohlížím si fotky. V sobě už dva litry čaje. A bez rumu! Fakt to dneska bylo super drsný. Ještě se mi v životě nestalo, abych měl jinovatku na řasách a obočí a místo fousů ledopád od Prackovickýho mlejna. Inu, Krkonoše uměj bejt drsný...