V Krasu letos poprvé...
Klasicky, jak to tak bejvá s Jackvézem. Hele, co děláš zejtra? Harc? Kam? Nevim, kam nás nohy ponesou...
Takže jsme si stoupli na Hlaváku před ceduli, že jako teda třeba Úštěk nebo tak něco. A nasedli do vlaku do Zdic. Jel dřív...
Samo ale nejdřív do sámošky, protože co by to bylo za ranní cestu vlakem na harc, kdybychom si nedali tuláckou snídani - slaninu, chleba a cibuli. Respektive česnek, nějak jsem měl tentokrát jiný chutě...
Musim říct, že jsem ve Zdicích byl víckrát už, je to jedno z počátečních nebo koncovejch míst při toulání v Brdí a Pobrdí. Nicméně cestou, kterou jsme zvolili tentokrát, jsem asi nikde nešel. Zajímavý toto. Mno ale, když o tom tak přemejšlim, ono to byla nejvíc nejpřímější trasa na Koněprusy. Neobešli jsme kopec, ale vzali to přímo přes něj. Víc do kopce, víc drsně, prostě čím hůř, tím líp. Aspoň trénink na příštího Železňáka...
Tedy, píšu si do deníčku další místo - Lounín. Krásnej částečně zalesněnej vršek mezi Lounínem, Tmaní a Slavíkama. Typickej pro zdejší vápencovou oblast...
Koněprusy jsou odsud na dohled. A hlavně ten nádhernej vápencovej útes Kotýzu, nalevo od velkolomu Čertovy schody. Odsud ho neznám. No vždycky se najde nějaký poprvé...
Abychom se ale dostali na Koněprusy, nevyhnuli jsme se překonání údolí a výstupu krpálem k Aksamitově bráně. Oblíbenej krpál, toto. Akorát to teda tentokrát pekelně klouzalo. Takže jsme nespěchali, abychom nesjeli dolu. Radši jsme to brali po kouskách, sem tam objímali stromečky a kochali se. Ono se tu ani nekochat nejde. A když se pak mezi stromy objeví kamennej oblouk Aksamitovy brány, tak to je dechberoucí. Navíc ten obrovskej strom tam, díra do země...
Wau!!!
Mít tak s sebou speleovýbavu a praštěnou Krákulu, která by neměla sebemenší problém se do průzkumu podzemí pustit...
Nebo bejt rychlejší a naskočit na projíždějící vlak do lomu...
Stejný pocity a nadšení se tady daj zažít všude. Hned kousek dál, když se jde po kraji Kotýzu a kouká se na Sloní skálu, Jelínkův most a vůbec celej Kotýz, kde kdysi pradávno v době bronzový stávalo hradiště. Na chvilku jsme slezli dokonce do Děravý jeskyně. Což teda bylo zase hodně na hraně, díky klouzačce a blbejm botám (totiž na vandr zásadně v obyčejnejch teniskách, žejo. Když jsem blb a pohorky nechám v autě...). Ale úžasný místo...
Nad lomem pak procházeli jsme skrz nízký stromky až k cestě a kolem starýho vjezdu do lomu (Hlavně, kluci, nelezte do žádnejch děr! Né, neboj, Ájo, nebudem...), až jsme se octli u pokladny a infocentra u Koněpruskejch jeskyní. Ty jsou samože ještě zavřený, neni sezóna. Ale to nám nebránilo si na chvilku sednout na lavičku a poobědvosvačit. No,... zní to blbě, ale na harcu je to vždycky všechno takový posunutý...
Jé, hele, trilobit! Mhmmm,... proč jsme si vzpomněli na pár dříve narozených kamarádů? Na Ládika třeba...
Další "térnynk pojnt" měli jsme na Kobyle. Tu bychom nevynechali, byl by to hřích. Protože to je místo vpravdě kultovní. A hlavně, chtěli jsme si udělat letošní první oheň. A tam to jde legálně, i když je to přírodní památka. Je tam prostě ofiko určený místo, což je dobře, protože aspoň lidi nedělaj ohniště nadivoko. Sice tady sehnat nějaký dříví je tradičně mazec, ale pak...
A byli jsme drsný, křesali jsme. A i když bylo všechno mokrý nebo aspoň řádně zavlhlý, povidlo se! A my se mohli krásně vyčadit. A navonět se. A hlavně si opíct slaninu! Letos první...
Kruci ale, že se nám ztama fakt nechtělo!...
Musim říct ale, že odpoledne začalo dost nechutně foukat. Ono už ráno byly takový náznaky, ale pak to zesílilo. Což bylo nepříjemný hlavně na cestě z Kobyly na Tobolku a pak do lesa nad Kodou, kde jsme se schovali mezi stromy. Ale nejsme květinky, ne?...
Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani Kodskou jeskyni. Nešli jsme proto dolu do vsi, ale zatočili k dalšímu kultovnímu místu v lesích. I tady žil kdysi prapředek, lovil, ukrejval se,... pak sem začali jezdit výrostci, dělat ohýnky, vraždit a žrát netopejry...
Do Srbska se dá dostat několika směry. Přes již zmíněnou Kodu na Údolí děsu. Nebo lesní cestou kousek vedle. A nebo, a to jsme zvolili my, Císařskou roklí. Teda,... tam je to sice dost složitý a stezičky se musej hledat. Navíc se tam moc nesmí, protože zdejší travertinový kaskády jsou světovej unikát. Ale když není člověk hovado a dává si pozor, kochá se a neničí, tak...
Jasný, samozřejmě jsme si to uvědomili včas a šli radši jinudy...
Nějak se to událo, že jsme ten vlak v Srbsku nestihli. Kruci pysk! Tak to jsme pak museli hodinku a půl počkat v nádražce. Ale tak, se stane, že jo. en nás tam málem ulovila na kulábr nějaká místní divoženka. jo, jo, kulábr. Známe. Ještě by nás pak někam obtáhla...
Tyjo, pak v tom vlaku zase ale dorazila nostalgie. Najednou to udělalo PUF! a jako by se ten harc udál strašně dávno. Musíme zas někam vyrazit. Tyhle stavy jsou strašný. Ale zas ty vzpomínky pak...