Tour de Bursztyn 2022…
... Bouřlivý buřtíkový odpoledne...
Tak jsem večer zase napsal prd, než Matěj napsal Blance, bylo po mně. Tak teď pocucávám asi poslední kafe tady v Gdaňsku a doháním to teď ráno...
Jantarový pobřeží, tedy oblast od ústí Visly do moře až po hranici s Kaliningradskou oblastí, nechali jsme si zcela záměrně až na konec. Ne snad, že bychom nějak spekulovali s počasím, ale prostě jsme chtěli nejdřív skouknout všechno to zajímavý okolo. No, ale počasí nám vlastně vyšlo vstříc. Celou dobu bylo krásně, jen postupně zesiloval vítr...
Až na dnešek v noci pršelo, ale asi ani ne nijak extra hodně. Zato dopoledne přišel pořádnej ceďák. Cestou do Krynice lezly po zemi hustý černý mraky a z nich se to sypalo jak z kbelíku přes říčici. Mno, na druhou stranu, podle predikcí to mělo skončit v poledne, což nám vlastně vyhovovalo, to jsme akorát měli dojíždět na místo...
Už od rána bylo ale jasný, že dneska to na koupání nebude. A při příchodu na pláž se to jen potvrdilo. Vlastně, už na malým trajektu přes Vislu u vesnice Mikoszewo byly na tu dálku v ústí vidět pořádný vlny. Bouřící moře bylo slyšet už z dálky. A při příchodu na pláž visely všude červený vlajky. No ale do vody by se v tomhle povětří a zimě stejně vydali nejvejš tak Češi suchozemci, ne?...
Zase ale, i když to bylo rozbouřený a pořádně divoký, vypadalo to úchvatně a romanticky. Obrovský vlny s bílejma čepicema, mohutný válce, který by semlely cokoliv, co by jim stálo v cestě, masa vody rytmicky vrhaná na písečnou pláž, táhnoucí se od Nekonečný Lhoty nalevo po Bezkoncov napravo...
Vydali jsme se pláží směrem západním, kopírujíc střídavě čáru příboje, kde se povalovalo vše, co moře vyvrhlo na břeh, s pláží pod úrovní vln. Jednak jsme totiž začali hledat cíleně malý žluto-oranžový nekamínky, druhak jsme prostě jen blbi. Honili jsme se s vodou navzájem. Voda samozřejmě měla navrch, takže během dvou tří vln jsme oba měli mokro až na zadku. Ale s tím se přeci počítalo...
S jantárkama to tady ale nebylo nic moc. Aby taky jo, všude plno lidí, minimálně půlka se stejnou myšlenkou, pláže na čarách příboje prošlapaný důkladně. Jo, takhle pecky, kdyby se sbíraly. Nebo dudlíky, šípky, vajgly...
Smůla je pro zdejší oblast, že co se odpadků týká, je na tom Balt vcelku blbě. Spláchne to všechno a vyvrhne taky. Taková nemilá kaňka. Ale jinak dobrý...
Vzali jsme to jako první část hledání, takozvaně na rozkoukanou. Po asi kilometru a půl pláže usedli jsme do malý taverničky, poobědvali (řízek s hranolkama a platýs v těstíčku s hranolkama), zahřáli se,... mimochodem, ochutnal jsem piwo grzane, tedy vlastně pivní svařák. Hele, není to marný. Jako flip, jen s kořením a plátkem pomeranče. Asi to vyzkouším doma... A pak jsme vyrazili přes hřeben nad pláží zase k autu...
Další zastávkou byla vesnice Jantar. Tady přece najít musíme, ne, když se to tak i jmenuje? Jenže i tady je to spíš turistická destinace, tak tu dělá pomalu každej to samý. Ale abych nebyl septický/skeptický, během těch cca dvou kilometrů, co jsme ušli po písku směrem k ústí Visly, našel Matěj asi pět kousků a já tři. Zase něco do sbírky, huréj! Navíc vylezlo sluníčko, takže scenérie s bouřícím příbojem byla o to kouzelnější. Všude navíc plno racků, čekajících, co jim moře vyhodí za dobrotu, eventuelně, co kdo někde zapomene. Jak tady jsou ty pláže dlouhý a pozvolný, dosahoaly vlny mnohdy až deset patnáct metrů daleko. A pak zase pozvolna sjížděly zpátky, což na jemným písku udělalo nádherný obrovský zrcadlo. Z hlediska turisty i fotografa geniální!...
Původně jsme uvažovali, že dojdeme až k samotnýmu ústí řeky. Pak jsme ale dle mapy zjistili, že to je ještě nějakejch pět kilometrů, tak jsme se domluvili, že na to prdíme a radši se ještě přesuneme jinam. V pohodě jsme ještě courali v podvečerním slunci, chvilkama koukali do psku, honili se s vlnama a užívali si vlastně poslední den týhle skvělý dovolený. Po asi dvou kilometrech pískem jsme se znovu vydrápali přes hřeben nad pláží, napojili se na cyklostezku vedoucí do Jantaru a vyrazili zpátky k autu...
Zpátky jsme tentokrát nejeli podél pobřeží a trajektem, byť to byl zajímavej zážitek, ale okolo na dálnici a rovnou na Westerplatte. Bylo to o pár kiláků víc sice, ale utíkalo to rychlejc. Na parkovišti jsme tudíž byli asi pět minut po sedmý. Trajekt nám zase ujel, emigraci do Švédska musíme nechat na příště...
Vydali jsme se na pláž, kterou jsme navštívili už včera a něco na ní našli. A i teď jsme hned na začátku byli úspěšní. Jen už padal soumrak, tak bylo hledání čím dál obtížnější. Zase, počítali jsme s tím a cíleně chtěli zůstat do tmy, abychom vyzkoušeli hledat za pomoci UV baterky. Hele, ono to šlo. Respektive fungovalo. Ne snad přímo na to hledání, ale na ověřování určitě. Jantar totiž svítí sytě žlutě, na rozdíl od bíle svítících škeblí a růžovo-oranžovejch křemenů, plus jinak barevně odlišených dalších nerostů. Mimochodem, hovno z racka je spíš dozelena...
Pár kousků do sbírky nám ještě přibylo, nakonec jsme to ale už zabalili a jen si ještě chvilku hráli s mořem na honěnou. Upřímně jsem elaboroval s myšlenkou ze sebe shodit věci a jít se poprat s vlnama. Ale... Voda sice byla teplá, o tom žádná. Ale bez ručníku bych pak lez do trička mokrej, což by v tom povětří nebylo příjemný. Navíc, při pohledu na ty vlny jsem furt měl takovej pocit, že by mě to natáhlo od břehu dál a bylo by po ptákách...
No,... a bylo vlastně po dovolený. Ještě poslední nákup v Žabce, aby bylo na snídani, ochutnat večer další zajímavý pivečko ze zdejších browarní (mimochodem, až mi bude někdo vykládat, že Poláci nemaj dobrý pivo, je to kretén. Maj a vynikající...), kouknout na to, jak Poláci ve volejbale vyklepli Ušáky, napsat zápi... Uááááách,... cože? To už je ráno?...
Tak nic, dopisuju až teď. Sbaleno máme, tak než se Matěj probere z mrákot. A než odevzdáme klíče a vyrazíme ku domovu. Ale nebude to zas tak úplnej konec, ještě máme něco za lubem...