Tour de Bursztyn 2022…
... Ve znamení jantaru a krve...
Jak jsem avizoval na začátku minulýho příspěvku, dneska to bylo na pohodu a odpočinkově. Paradoxně i tak jsme toho stihli strašně moc...
Myslel jsem si, že znovu jít do Gdaňsku a prohlížet si jeho uličky a pamětihodnosti nebude tak nějak už nic moc zásadního. Přeci jsme tu byli už v pátek večer. Ó, jak jsem se mýlil! A dobře tak...
Dle domluvy šli jsme cíleně po dvou muzeích, ale přitom se prodírali i bočníma uličkama, skrze baráky a tak. Začali jsme kousek od nás kamennou bránou k přístavišti za mořským muzeem a odtud prošli k nákladní lodi Sołdek. Nutno říct, že za světla je to úplně jiný. Jako bychom tu vlastně šli poprvé. Po přechodu zvedacího mostu jsme ale zalezli do uličky za prvním blokem a dál se pak drželi tohodle systému. Za chvilku jsme díky tomu došli k pomníku na náměstí Macieja Koszycara, věnovanýmu obětem války.Prudce tam zavoněly dobroty z místní pekárny, ale vydrželi jsme...
Teda...
Dohodli jsme se, že vydržíme...
Pár minut, než se budeme vracet od Starý pošty...
Ta je jedním z dalších mnoha proslulých míst, kde se Poláci na začátku 2. světový války hrdinně bránili Náckům. Což připomíná velkej pomník před mohutnou budovou z červenejch cihel. Bohužel ale dovnitř jsme se nedostali, otvírali až v jednu...
S plněnejma kapsama (jednou s borůvkama, druhou s jeřabinama...) zamířili jsme pak k Velkýmu mlýnu do muzea jantaru. To byl vlastně jeden z hlavních cílů týhle několikadenní výpravy...
Budova mlejna je pro tuhle expozici jak stvořená. Vysoká několik pater, prostorná, s velkou duší. O jantaru se tady člověk dozví úplně všechno. Od vzniku až do současnosti, kdy ho tady lověj na podzim síťkama v příboji. Samozřejmě všude spousta jantarů v expozici, ať už surovejch, leštěných, nebo už v podobě nějakejch konkrétních ozdobných předmětů. Mimochodem, byť to byla nádhera převeliká všechno, nejvíc mě asi překvapila jantarová sólová kytara. Teda, hned po jantarech obsahujících zbytky rostlin a živočichů...
Shodli jsme se s Matějem, že mít doma pavouka v jantaru bychom ale nechtěli. Představa, že na nás kouká ze žlutýho nekamínku a eventuelně se chystá proměnit v dinosaura... Ne, hele, nemusim mít všecko...
Raritou zdejšího muzea je hlavně obrovskej jantar o váze několika kilogramů. Největší jantar na světě, zaznamenanej v Guinessově knize rekordů! Nicméně není odsud, Poláci ho jen koupili...
Nemohli jsme následně odolat a zalezli na chvíli do obchůdku. Mno, ono taky, co odsud typickýho dovézt holkám jako dárek, než něco s jantarem. Snad nás s tím nepošlou do paďous...
Po muzeu jantarů jsme usoudili, že je čas na baštu. I využili jsme příležitosti a usadili se v uličce Piwna v jedný ze zdejších vyhlášenejch pivnic. Teda, tady se tomu říká Browarna. Ale pivečko vařej fenomenální. Ať mi někdo nezkouší nakecat, že to Poláci neuměj!...
Mhmmm,... k těm krevetkám s čerstvým pečivem a pálivou omáčkou se šiklo...
Poslali jsme pak pohledy a vydali se prozkoumat Muzeum města Gdaňsku na Starý radnici. To je dost rozsáhlý, byť se to zpočátku vůbec nezdá. Roztáhne se to místnostma a místnůstkama, vyzdobenejma nádhernejma stropníma freskama, obrazama, dřevěným vyřezávaným nábytkem, stříbrným nádobím a tak vůbec. Navíc tady všechny popisky jsou i v angličtině, takže jsme se dozvěděli mraky věcí. Vlastně se z toho Matěj trošek zblbnul a začal se samoučit polsky...
Návštěvu radnice jsme nemohli zakončit snad ani jinak, než výšlapem po víc než 200 schodech nahoru na věž. A nádherným rozhledem po celým městě. Jen teda, holky by to asi nedaly. Chico by chytla pravděpodobně nerva už v prvním patře...
Přemejšleli jsme, co nudeme dělat dál. Do přístavu se nám nechtělo už. Tak jsme se domluvili, že to natáhenem do hotelu, odložíme si ty dárečky pro holky, vezmeme auto a vyrazíme na druhou stranu zátoky, až k nákladnímu portu, bychom navštívili slavný místo polskejch dějin - Westerplatte...
Cesta tam utekla docela rychle, však je to jen pět kilometrů. Jen se nám trošek pomíchali plány. Místo, abychom se věnovali prohlídce zbytků budov a vojenskýho zařízení, přelezli jsme přes nízkou betonovou zídku na pláž a počali v silným a sílícím příboji hledat a sbírat škebličky. Teda, já jen do tý doby, než se mi v písku na čáře příboje zalesknul první jantárek. Pak už jsem na škeble vůbec nemyslel. No jo, klasická zlatá horečka...
I Matěj hledal, ale spíš ve vodě. Což jednak nemělo šanci na úspěch (to ale nevěděl), druhak díky silnejm vlnám měl za chvilku mokrý gatě. Ale nevadilo to a ani mně to občasný ošplouchnutí nijak netrápilo...
Hledali jsme asi hodinku a něco i našli! Pak už ale, s padajícím soumrakem, vydali jsme se k pomníku. Abychom ho stihli ještě za světla...
Nebyl nijak daleko, jen jsme museli opustit naší stranu pobřeží. Na konci ochozu je plot a za ním námořní základna. Ze středový silnice se tam ale stejně dá dojít nejlíp...
Pomník je tvořenej mohutným betonovým monumentem na nejvyšším místě poloostrova. Už byl i lehce nasvícenej, tak jsme si ho vyfotit v klidu mohli. Ale taky v tichosti projevit úctu hrdinnejm bojovníkům. Splnili svoji přísahu do puntíku...
Muzeum jantaru ve Velkým mlýně...
Skoukli jsme pak ještě šífy v přístavu a pomalu se vydali nazpátek. Než jsme dorazili domů, zase byla tma. Himl, tak bylo to dneska odpočinkový, nebo vlastně ne? A není to jedno? Hlavně, že nás to bavilo...