Tour de Bursztyn 2022…
... aneb Highway to Hel...
Využívaje pěknýho počasí rozhodli jsme se první velkej výlet podniknout kousek přes vodu a přitom nejdál. Helská kosa byla velký lákadlo nejen na vykoupání...
Ráno se nám vstávat zrovna dvakrát nechtělo, ten včerejšek nás vyčerpal. Ale přece neprochrápeme půl dne, ne? To bychom toho moc neviděli...
Udělali jsme si baštu na s sebou, vzali vše potřebný, požádali o spolupráci slečnu navigátorku z map cézet a vydali se na severo-západ po zdejších super silnicích. Provoz lehkej, cesty úžasný, značení taky...
Teda až do Redy...
První dopravní zácpa za posledních 850 kilometrů. Ale kurrrrwa (to je polsky...) pořádná! Popojedeš padesát metrů a pět minut stojíš. Jen kvůli tomu, že dole ve vsi je semafor, za ním šraňky a doplněný to je kruhákem. Celý si to vyloženě říká o trabl, jak je to poddimenzovaný...
Jenže...
To jsme ještě nepotkali Wladyslawowo!...
Ještě něco nejvíc nejhoršího, ale bez šraněk. Cywe, se půlka Polska rozhodla jet na Hel?...
O kousek jsme to ojebali bočníma uličkama, pak na Helu už to relativně jelo...
Těsně před okrajem městečka Hel, poté, co jsme překonali pár dalších obcí a asi nejužší místo poloostrova, potkali jsme u silnice vojenský muzeum. No a že se před ním dalo zaparkovat a do vsi to byly necelý dva kilometry, nechali jsme to u něj a začali výlet prohlídkou...
Muzeum obránců pobřeží, jak zní správnej název (tedy nikoliv MO Helu...) není jen ten jeden objekt u silnice. Objektů je po celým poloostrově nepočítaně. K tomuhle muzeu jich patří pět a jsou rozesetý po okolním borovicovým lese, protkaným úzkokolejkou. Hned to první je teda částečně zabraný i Muzeem Helu. Ale to nevadí. Každopádně základní část muzea tvoří mohutná betonová základna, která původně držela na sobě obrovský děla ráže 406 mm s dostřelem až 52 kilometrů!!!...
První palpost je teda zevnitř využitej na expozici historie Helu a kašubů. Plus je kolem botanická zahrádka, plná pávů. To pravý a tuze zajímavý muzeum jsme našli u dalšího palpostu, pár desítek metrů lesem dál...
Opět betonová kasemata, kde už ale byl i nákres děla a mapa s vytýčeným dostřelem. Plus spousta vojenskýho materiálu okolo. Bunkry, vozidla, ale hlavně věci, věnovaný polskýmu námořnictvu a dělostřelectvu. Kanóny všech velikostí a ráží, bomby, miny, bóje z trawlerů, používaný na tahání odminovacích sítí... A uvnitř kasematy velice zajímavá a cenná expozice, věnovaná z větší části hrdinný obraně Helu před Němcema. Zbraně, uniformy, dobový vybavení, spousta fotografií a dokumentů, medailony velitelů...
Maj tu i modely děla a dokonce i celý náboje, složený za sebou i s prachovou složkou a odpalovací záladnou...
No, bylo to velký jako Matěj asi...
Po prohlídce muzea jsme usoudili, že už jsme přemuzeovaný a jdeme k vodě. Prošli jsme značenou cestou kus lesem a pak se odpojili. Nezbejvalo, než překonat dunu a...
Kruci ale, do toho kopce po písku se leze pěkně blbě...
Odměna za sportovní výkon byla ale sladká. Nahoře se před náma otevřel pohled na nekonečnou písečnou pláž a za ní ještě nekonečnější hladina Baltu, dorážející systematickou dávkou vln...
Nešli jsme do vody hned, chtěli jsme se nejdřív rozhlídnout a taky se přesunout idelálně až na špičku kosy. Po neustále omejvaným písku na hraně příboje šlo se mnohem líp, bylo to tvrdší. Jen občasná vlna přelila se přes nohy, což bylo příjemný...
Pokud v ní nebyla medůzka...
Těch tady bylo poměrně dost, což, jak jsme se dočetli, je na konci léta normální. Nevím, co z toho maj, prostě se vydávaj houfně na pláž uschnout. Nebo se stát potravou? Žere to vůbec někdo? Rackové? Vietnamci? Respektive tady Gruzínci spíš, bo jich tu je hafo? Hele, mě tak napadlo, jestli on ten jantar nebudou spíš uschlý medúzy...
Nakonec jsme až na špičku nedošli, prostě už nám to přišlo daleko. Navíc ten pohyb po písku, byť i na čáře příboje, byl náročnej. Na úrovni první cesty do městečka Helu jsme prostě shodili bágly a oblečení,... krom plavek,... a vydali se do vody...
Když pominu řasy, kterých tady bylo taky dost místy, tak to bylo super. Voda jak kafe, vlny mírný...
Samozřejmě jsem nemoh nezkusit ploutve, brejle a šnorchl. Snad s vidinou nějaký tý škebličky pro holky. No ale, jak je to tu mělký a plný řas, vidět je vcelku prd. Navíc je zdejší pobřeží poměrně deškeblizovaný. Snad potkáme někde jinde ještě. Tady jsem našel jen pět oušek jenom a jednu malou na písku. Zajímavý bylo taky, jak se při potopení v cca půl metru člověk dostal pod linii teplý vody. Ten rozdíl byl docela značnej. Nepříjemný to nebylo, jsem zvyklej. Spíš zajímavý...
Jako správný vnitrozemci neopomněli jsme před odchodem postavit hrad. Abychom to vzali hezky popolsku, pojmenovali jsme ho "Maršálka Pilsudskiego". No ale... Příboj byl nakonec silnější. Nicméně, vydržel dlouho, jako obránci Helu...
Do městečka bylo to jen pár stovek metrů, však ten poloostrov je hubeňoura. Jen nás trochu zarazilo, že první, co jsme ve vsi viděli, byl konvoj emerický armády. Z války, teda. Pár jeepů, nějakej náklaďák. A docela dost lidí v uniformách nebo aspoň tričkách a podobně. Vysvětlilo se to záhy, při průchodu po hlavní ulici. Konala se tu kási akce D-Day Hel. No ale... upřímně a bez předsudků,... co měli Ušáci společnýho s osvobozením Polska? Však byli jedni z prvních, co hodili Poláky přes palubu. Ale asi krátká paměť, no. Tak doufejme, že maj Pšonkové dost šavlí a koní, až to zase rupne...
Jedna z věcí, který jsme na Helu chtěli vidět, bylo fokarium. Což je v podstatě taková minizoologická zahrada s tuleněma. Takže tuleňárium, ne? Oni se tu o ně staraj, hlavně o ty zraněný, a je z toho jednak pěkná atrakce, druhak i poučná. Akorát jsme teda přišli deset minut před zavíračkou. Nu což, i ta chvilka za to stojí....
Tuleni neboli foky tam byly čtyři. Líně se váleli ve večerních paprscích slunce, jen občas jakoby zapózovali nebo si odfrkli. Jeden nám ale i zazpíval. Teda, dá-li se to tak nazvat. IMHO to byla spíš tulenice a nadávala starýmu...
Na molo jsme se bohužel nedostali, tam se nesmí. Tak jsme to otočili a vydali se směrem do města zase, chťouce dosíci majáku. Škoda, že jsem to nevěděl nebo si nevšimnul dřív, kdybychom popošli ještě sto, dvěsta metrů, mohli jsme vidět vraky tří polskejch torpédoborců, zničených Němcema na začátku války. No, ale dozvěděl jsem se o nich až o den pozdějc, takže...
Nicméně, přikládám do galerie pár obrázků, stažených z map cézet...
Na maják to bylo kolem půl kilometru, kousek městem, kousek lesem. Tyčil se nad Hel do výšky téměř padesáti metrů a zářil jasnou cihlovou červení. Měli jsme štěstí, zavírali až v sedm, takže jsme se mohli podívat i nahoru. Musím ovšem dodat, že těch cca 200 schodů plus (napočítal jsem 220, ale možná jsem se seknul...) bylo docela mazec. Zas na druhou stranu, ten výhled shora byl famózní. Nejen na celej Hel, ale samozřejmě bylo vidět v podstatě celý Trojměstí - Gdyně, Sopot a Gdaňsk. I když u toho jsem se hádal, že to určitě nebude on, protože mi to přišlo daleko. No ale, Matěj měl pravdu, to jen, jak je nad mořem opar, tak to zkresluje. No ale, na severu,... a to nevím, jestli si to jen nenamlouváme a nevěříme iluzi, bylo neznatelně vidět nějaký pobřeží. Buď to bylo Švédsko, nebo Franta Morgána, kdo ví?...
Zpátky do auta jsme si to chtěli zkrátit po lesních cestách. Jen teda, nevím, kde mapy.cz berou podklady, nakonec z toho z části bylo prodírání se hustým podrostem a kopřivama. Dost jedovatejma! Nicméně jsme to nevzdali a za pár minut se vynořili v dunách těsně před bunkrem/muzeem. Akorát do zapadajícího slunce. Krásný rozloučení...
Zpáteční cesta, nutno dodat, byla ještě víc Hájvej tu Hel, než sem. Zase to bylo ucpaný, ale posun byl ještě mnohem strašnější. Padesát metrů dopředu a pět minut pauza. Až někam do dvou třetin vzdálenosti. Ale naprosto nechápu důvod. Žádnej železniční přejezd, žádný semafory, snad jen jeden jedinej blbej kruháček. To jsou ty Pšonci tady tak tupí, že nedokážou přejet kruhák a neucpat všechno od Toruně po Štětín? Jako zoufalství naprostý! Až jsme si k tomu pustili polský rádio, což nás odvedlo myšlenkama trošek jinam. Pokoušet se porozumět moderátorům byla vcelku vtipná hra...
Pro zajímavost, projelo kolem nás mezitím několikero vlaků. Co nás překvapilo, všechny byly tažený českejma dieslama. Brejlovci v novým nátěru Českejch drah, tyjo! To sem prodali, nebo to má ČéDé na vedlejšku? Pak se ovšem není co divit, že když na chvilku dojde proud nebo namrznou dráty, je v republice jen šest dieslovejch mašin...
Před odjezdem z Helu zastavili jsme se v Biedronce, abychom si nakoupili do konce týdne. Nestačil jsem se (zase) divit, nákup vyšel minimálně o třetinu levnějc než u nás. Už aby ty sráče fialový někdo vyházel z oken...
Hel, Muzeum Kašubů, Fokarium, maják...
Večer už jsem nic nepsal.
Chtěl jsem, ale... Stáhnul jsem fotky, napsal nadpis a odpad. Aby ne, byl to
pořádně nabitej a krušnej den. Ale krásnej...