Plešivecký kuličkohraní…
… aneb Jak jsem vyprázdnil pytlík…
Ó, bohové, jak dlouho jsem si s kuličkama nehrál! Podle toho to taky vypadá. Jeden pokus, druhej, ruce bolej už… A stejně jsem se zase jenom ucvrnk…
Tenhle víkend jsem měl prostě zarezervovanej. A bez slitování. Mělo bejt hezky, tudíž první letošní širák. A na Brdy, protože jsem tam pohříchu nebyl už dva roky. Tedy pokud nebudu počítat návštěvy na Javoru v Míšově a drobný houbařský pocourání kol Padrťskejch rybníků v rámci podzimního grémia…
A vlastně loňskej trénink na Železnýho Kelta na Plešivci...
Je pravda, že plány se klasicky několikrát změnily, původně se mělo jet na Černolice a ztama vyrážet na hvězdicový toulky, plus přespat na chatě. Jenže to zazdili naši, neb se tam o víkendu chystali. Tudíž na levačku. Ne, nevadí mi jejich přítomnost. Ale tentokrát jsem to prostě chtěl jinak. Takže plán Bé… Někam do prostoru…
Mno ale, s Jackvézem jsme nepotřebovali se za každou cenu odpravit. Takže zase poměrně hloubková příprava a průzkum okolí a tras, hlavně s ohledem na možnost přespání. Idelálně někde v seníku. Mna ja, z Osova nahoru na Hřeben a pak doleva směr Řevnice. A přespat eventuelně nahoře na Babce, kdyby... By šlo, toto… Teda dokud se plán Bé nezměnil v plán Cé…
Dva dny před odjezdem do toho byl Jackvézovi vhozen zubatej nástroj na přehazování sušený trávy. Kruci, toto. Že já zase nakonec pojedu sám? OK, má to svoje klady, prostě se zruším sám a sám si to vyžeru, nebudu mít nikoho na svědomí…
A v tu chvíli na mě vyběhnul plakátek, zvoucí do Věšína u Rožmitálu na pietní akt k uctění památky paravýsadků Intransitive a Tin. Hm, to nevypadá marně. Seskok paragánů, pietní akce, pak hurá do lesů. To bych moh stihnout v klidu dojít až na Jordán…
A to bych eventululálně moh stihnout i západ slunce na Jordánu. A to musí bejt zážitek..
A v tu chvíli mi odpověděl Petr Blahuš (aka Paf) na dřívější dotaz ohledně seníků a kempů. A esi bych se nechtěl případně vydat na Plešivec na Zlatou naději a zúčastnit se kuličkiády…
Tyjo, hele, jako není to marnej nápad. Ale ten Věšín, žejo…
OK, si to rozmyslím a dám vědět…
Štěpí?... Až půjdeš ze školy stavila by ses mi v hračkářství pro kuličky?...
Simtě dvoje… Nepojedu nakonec přeci jen sám… Plán Dé...
No a teď ještě sbalit… Ehm… Nejdřív asi spíš najít věci různě po krabicích a bordelišti…
Ráno jsem dal s Chico škopík kávy a snídani a vyrazil do světa…
Sčuchli jsme se krátce po devátý na Franckovým a Pepkovým nádraží před Lego Hauptbahnhoff. Akorát na to, bychom stihli dát ranní bryndu a koupit něco chleba k baště. Něco jsem sice měl pro nás přichystaný, ale se mi pečivo nevešlo už. Nicméně to zařídil Jackvéz…
Ještě pár minut a vyblitě zelená čugála od Arrivy vyrazila směr Baštiny…
Tyjo ale,… dobře voni! Rychlík, nezastavujeme. Takže Smíchau, pak až Beroun, Zdice a Lochovice. Tak to klobouk auf…
Hned, jak se vlak uhne od plzeňský tratě na příbramskou, je to jako by se změnil svět. Aspoň pro nás. Najednou jsou ty kopce vyšší a krásnější, všechno kvete, voní a laká. Takže pak těch pár desítek metrů z lochovickýho vakzálu mezi lučiny, to ani člověk nevnímne. No a pak už jen nádhera. Zelená vlevo, zelená vpravo, ptáci, kvítí, nádherně bílý třešně, rozdivočelá Litavka nedávnejma deštěma…
U mlýna jsme přešli mostek a počali výstup na Plešivec. Na Brdskej Olymp, jak je tenhle asi nejznámější kopec v Baštinách znám. Dlouhej výstup a nelehkej, s ohledem na náklad na zádech a fyzičku lehce pod nulou. Jo, mít tak koně, to bychom vycválali nahoru, a ještě si zaskákali přes větví. Přeletěli bychom to nahoru jako Tajfun…
Takhle jsme se vlekli, co noha nohu minula. Ale co, nepřišli jsme páchat rekordy, ale si to užít. Co na tom, že jsme si zašli asi 200 metrů, páč jsem blb a neotočil jsem si mapu na ženckej způsob. Tak se kousek vrátíme…
Slůchaj, Pyčo, jestli to budu mít na talíři ještě dalšího půl roku, tak Tě budu strašit ve spaní…
Musim se sebou, sakra pes, něco dělat. Kynu, zadejchávám se a poslouchám tvrdou muziku. Neklamná známka stárnutí. To nejni dobrý, toto. A koukat se na to taky nedá. Ještě, že jsme se za chvilku dostali na hřeben už konečně. A k Fabiánově zahrádce, odkud je nádhernej výhled…
Sice nebylo tentokrát vidět tak daleko jako vloni na jaře, když jsem tady rozšlapával krpce před Železným Keltem. Ale i tak. Dokonce i hrady Žebrák a Točník se vylouply díky dosud úplně nezelenejm větvím. A sluníčko krásně hřálo. Jo, to bude dobrej den, toto…
Měli jsme pak na výběr. Buď to vzít rovnou do kempu, nebo ještě pokračovat na Čertovu kazatelnu a pak až odtud. Kilometricky skoro totéž, časově tudíž taky. Rozhodování ale nebylo složitý. Nenavštívit sice nejprovařenější místo na Plešivci, ale asi nejhezčí, to by byl hřích…
OK, no, sice trochu Václavák. Ale ty panoramata!...
Od Pafa jsem měl návod, kterak se ke Zlatý naději dostat. V mapě samozřejmě zaznamenaná není, aby jí mastňáci nezničili. Je hezky ukrytá kdes v lese na svahu Olympu. Proto nám chvilku trvalo, než jsme jí našli. Dokonce už jsem se zase začínal podezírat z kufrování. Ale pak jsem zaslech z podrostu hlasy a začul lehkej proužek kouře…
Ještě pár metrů a už jsem viděl typickou čupřinu, vousiska ve stylu loupežníka Sarky Farky a macatej zadek v maskáčích. Nešlo se splést. Spisovatel, cestovatel, dobrodruh, válečník a děsivej arcimordýř, vlastenec a největší žrout v horách baštinských, zkráceně Paf…
Ani hnout, chlape, sic máš kuli v játrech!...
Tyjo, doufám, že mě neobere o veverku…
Přivítání bylo vřelý a radostný. Však jsme se neviděli už drahnej čas. I ostatní nás přijali jako vlastní, což zahřálo u srdce. Kdybych sice tušil, jakej to bude mít vliv na moje kuličky, asi bych se tolik neradoval. Ale co. Však jsme sem kvůlima tomu jeli…
Dorazili jsme krátce před začátkem, ale oběd jsme ještě stihli. Oheň už dávno hořel, rošt byl z půlky obsazenej baštou i pitivem, ale jsme se vešli. Totiž, sportovat s prázdným žaludkem se nemá. Za chvilku nás Yetti s Mílou vyzvali k přesunu na kolbiště a seznámi nás s pravidlama. Mno, byly trošku jiný, než jsem čekal, ale to je jedno. Jsme tu kvůli srandě. A tý bylo následně požehnaně…
Musím se přiznat, klasický kuličky jsem hrál naposledy v minulým tisíciletí. O tréninku nemohlo bejt řeč. A podle toho to taky vypadalo. I ten Jackvéz, starej pidlok, se trefoval líp. Mně to prostě nešlo. Ale což, aspoň jsem někomu udělal radost…
Skoro každýmu…
Pravda, stálo mě to všechny velký duhový skleněnky, ale…
Aspoň mám o dvě kila lehčí bágl. A vy se s tím táhněte, hamouni… Pfffffffff!...
Na noc jsem zůstával jen já. Jackvéz vyrazil ku Praze, protože se tentokrát vydával jen nalehko, jednodenkově. Neva, lepší než kdyby vůbec. Potřeboval to. Sešli jsme společně dolů kolem jezírka do Lhotky,… tam zjistili, že jsme ve Lhotce a ne v Jincích, kam jsme chtěli na večeři do Janka. Mna ja, jsem blb, beru to na sebe. Prostě se tentokrát navigačně nedařilo. Ale naštěstí tu byla otevřená hospoda, tak mi bylo prominuto. Žvanec je dobrý odpouštědlo. A ve výsledku to bylo asi lepší, protože díky tomuhle zakufrování stihnul možná i dřívější vlak. No a já byl pro změnu rychlejc zpátky na kempu…
Večer byl naprosto úžasnej. Příjemná atmosféra, kajtra, zpívání, bašta, pití… S Pafem jsme si skvěle popovídali a s ostatníma taky. Dokonce jsem se snažil trošek zapojit do preludování a semo tamo zabrumlal na paňaňau. Cajk, moc mi to ještě nejde, chce to trénink. Ale to bylo kupodivu přijato s povděkem. A stejně tak asi i focení. Slíbil jsem to Pafovi a táhnul s sebou foťák i stativ. Ten teda s myšlenkou, že bych večer zkusil nějaký hvězdy. Nj, ale jak na potvoru se trochu zatáhlo. A byl jsem líná sviň na to, abych vylez na Kazatelnu. To až jindy. Ale aspoň jsem zkusil něco nacvakat z posezení u ohně…
Večer utek strašně rychle, jak to tak bejvá u krásnejch věcí. Postupně se všichni odebrali do hajan a zůstali jsme jen s Bárou. Ale i ona pak šla do pelechu. No, půl druhá, to už choděj spát i nekrololitky...
Oheň už bezpečně dohořel jen na žhavý…
Všichni spokojeně oddechovali…
Paf plašil medvědy…
OK, jdu taky. První letošní širák…
Nějakou písničku před spaním?...
Nečum mi pod můj kilt,
žije tam chlupatá lochneska…
Nečum mi pod můj kilt, byla
tam včera, je tam i dneska…
Tyjo, jsem spal jak mimino.
Vlastně, i ta Lucinka probudila Kampi asi dřív. Ani nevím, že v noci trochu
zapršelo, to jsem zjistil až podle loužiček na celtě. V gatích sucho,... jo bylo to od deště...
Jááááj, tak to můžu, toto…
A samozřejmě ranní kávu a snídani. Nabízela se sice buchta z mouky Banderovky a mletejch cvrčků, ale jsem se spokojil s ďábelskejma toustama a chlebem…
Během dopoledne se počalo pomalu uklízet a balit. A lidi se začli trousit ku svejm domovům. No a my taky, byť jsem chvíli živil myš Lenku, že bych ještě vyrazil po hřebenech třeba na Dobříš. Ale… Ne, tentokrát jsem se fakt nepřijel strhat, ale si to užít. Kampi mi slíbila svoz do Radouše na vlak, tak jsem toho sprostě zneužil. Pomohli jsme jí s Pafem svézt kočárek s malou do Lhotky ke hřišti, naskládali jsme se do Fóbie a hurá do civilizace…
Hurá? No,… nechtělo se, přiznávám… Ale pomohli s tím krutým návratem Yetti, Bára a Pája, který jsme cestou předjeli a čekali pak na ně v Radouši na zastávce, sledujíce mezitím zlotřilého seniora, plundrujícího nevelikou kolonii divokýho česneku. Hej, stařečku, vědi, že se to nesmí?...
Ále, pleju len…
Hmmm,… tak ten je jasnej…
Čugála do Zadní Třebaně byl taky zážitek, ostatně jako všechno tenhle víkend. Tuhle trať jsem jel poprvé. A bylo rozhodně na co koukat. Brdskej hřeben po pravý straně, po levý straně kopečky Českýho krasu, všechno jarně zabarvený a veselý, byť sem tam spadla nějaká kapka a po obloze se honily mraky…
Akorát nás teda zklamali v Třebáni. Měli jsme chuť pocumlat nějakýho Bobra. Ale smolík…
V pivováru zavřeno…
Zachránili to ale u Mašinky…
A poslední zážitek? Byť neplánovanej. Odklon vlaku přes most Inteligence. Jop! To se mi líbí, toto. A hudební doprovod k tomu, sólo na vlnitej plech…
No jo, kamarádi, tak jsme v Práglu. Tady už se musíme rozloučit. Díky za všechno a doufám se zase někde uvidíme. Mějte se a čistý stezky bez větví a kamení…
BTW,… před rokem odešla Vlasta, naše kamarádka. Chybíš nám, holka. Bys koukala, co jsme tady zatím udělali práce…