Les nářků...
... aneb Kolik se jich zase letos počůrá...
Tak ještě vysát wočičko, sežrat červíka a hurá do přírody. Počkat si na tu svou oběť a sadisticky se kochat jejím nářkem. Odpočítávat kapky krve padající do listí a jehličí. Slyšet prasečí řev, motorovou pilu a hlasitý chroptění...
Bueheheheh...
Další Stav ohrožení je za náma. Po roční odmlce, způsobený hrou na kovid, a po přesunu na jaro. Vono to ale nakonec nebylo zas až tak od věci...
Pro letošek zvolili jsme soft variantu - strašidelnou stezku lesem. Žádný prolejzání skrz objekty, žádná obrvýprava. Prostě jen vytyčit trasu, vyznačit, připravit a ve spolupráci dobrovolníků nechat účastníky se trochu bát...
A jako vždy soutěžit, komu se kdo letos pochcá. Ono to totiž ve výsledku zas až tak moc soft nebylo...
Sešli jsme se už v sobotu dopoledne, abychom společně připravili, co je potřeba. Natahat mlíko, čímž vytyčit trasu, oběsit visatce, zakrvácet ostatní mrtvolky, zkontrolovat márnici a odvézt z tama postel i s obyvatelkou, připravit potrati osvětlení. A vůbec se tak nějak kouknout i kudy to půjde a začít pomalu přemýšlet o strašoucí taktice na noční hodiny. Totiž, jako vždy se startovalo až večer za tmy. Co by to totiž bylo za Les nářků, kdyby bylo vidět na cestu, no ni?...
A i ty přípravy nepostrádaly jistou dávku adrenalinu. Zejména teda cestování po kraji na korbě nebo zadním nárazníku Mírova pickupu, lození po stromech, když přehazování lasa na kladivu selhalo a tak...
Po druhý hodině,... tyjo, ten čas tak strašně letěl zase,... ledva dorazili picníci z Milovic od Pata a Mata, přijela Verča, aby mě hodila do Všejan na fotbal. Takový moje malý sportovní intermezzo. Veru, díky moc...
Fotbálek docela příjemnej. Jen teda, klasickej okresní přebor, jak ze seriálu. Vyprodanej stadion (25 platících diváků), ty správný fotbalistický kecy, fotbálek vcelku ucházející, byť ne zrovna premiere league (to bych se moh chytit, myslím), černá perla na hřišti - rozhodčí prasečího ksichtu o výšce cca 150 cm, váze cca 150 kg a brejličkách cca 150 dioptrií...
Ale jo, byla sranda. Navíc, kde se nehraje fotbal, tam chcíp pes...
Jak jsem zjistil, i ostatní si mezitím udělali menší oddych, s tím, že se sejdeme znovu v pět hodin. První start byl v půl osmý večer, tak bylo dost času se navlíknout do kostýmů, nalíčit mrtvoláky, dát si vočíčko a červíka,... ano, přiznávám, poprvé v životě jsem ochutnal sušenýho červa...
Největší bonbónek ale čekal až na skončení. Dort ve tvaru utržený ruky. Super práce!!!...
Přibližně s úderem sedmý hodiny večerní počali jsme se trousit na jednotlivá stanoviště. Času na to bylo poměrně dost, navíc jsme šli ve skupinách z obou stran, podle toho, kdo to měl blíž kam. Sice ještě nebyla úplná tma,... která pohříchu díky světelnýmu smogu ani tak nepřišla ve fyzikální podobě, jež by celou akci ještě zvýraznila,...ale na to, vystrašit kolemjdoucí to stačilo. Osobně bych se asi taky posrál. Totiž, pro upřesnění, letos to nebylo o zombie apokalypse (i když se po lese pár zombíků toulalo, nicméně v jejich případě je ten makeup spíš omladil... Tak, a jsem mrtvej...). Tentokráte se lidstvo muselo potýkat krom osvědčených univerzálních bubáků tipu Pana Slonečka hlavně s postavama ze známých hororů. Nevím, jestli to omladina zná všechno, ale takovej Freddie Krueger, nebo chlápek s motorovkou,... mazec! Konečně, přiznávám, že i já se musel zeptat na určitý postavy, abych věděl. Každopádně pro všechny účastníky-soutěžící to byla doslova šoková terapie. Nikdo nevěděl, odkud na něj kdo/co vyskočí. A občas se stalo, že jsme se vylekali navzájem. Nebo se aspoň báli, že se vylekáme, viď, Niky?...
Mě od samýho začátku uchvátil plácek u malýho jezírka v zatáčce. Měl jsem v hlavě brouk a myšlenku, že na kolemjdoucí budu vylejzat z toho jezírka. Pravda, postupně jsem si to rozmyslel, ale místo jsem si nechal. A bylo to tak dobře, protože pak byla v noci vcelku i kosa. Ne, že by nějak mrzlo, ale, jak jsem se v tom kožeňáku a gasmasce zapotil a pak byly prostoje mezi jednotlivejma skupinama, tak...
Každopádně kolemjdoucí čekalo velice nemilý překvapení i tady. Upravil jsem si značení v zatáčce tak, aby byla k jezírku cesta otevřená. Což je trochu zmátlo, ale jen maličko. Viděli cestu označenou lightstickama, tak jim došlo, že tudy to nende. Navíc na ně uprostřed cesty čekala krabice se zprávama ohledně dalšího úkolu. No a jak čučeli do bedýnky nebo do papíru, najednou se z hloubi lesa vynořilo zjevení v koženým kabátě, s gasmaskou s chobotem a obrovským nožem v ruce. 99% lidí okažitě začalo prchat, děvčata to doprovázely i ječením. O to větším, když zjistily, že za nima běžím. Obvykle jsem je hnal tak 50-70 metrů temnou lesní cestou...
Upřímně to ale byl záhul i pro mě. Ten sedmikilovej kožeňák na sobě, kanady, lesní terén a hlavně dejchání přes plynovou masku... Uf, to jsem zažil naposledy na vojně v takovým měřítku...
Od půl osmý jsme se takhle bavili až do půl dvanáctý. S většíma či menšíma prostojema, protože někdo šel rychlejc, jinej pomalejc, pár skupin ani nedorazilo. Za tu dobu jsem toho asi měli všichni docela plný kecky. Tak jsme s chutí uvítali, když prošla skupina poslední a my mohli začít sklízet. Sebrat co do lesa nepatří a buď to vzít s sebou rovnou, nebo to nechat na určeným místě, aby to Míra zase vyzved autem. Po návratu na úřad nás čekala,... ne, zase adrenalin. Nikdo nemoh najít klíče od kanclu. Všechny věci tam, OMG! Nakonec po půlhodině usilovnýho hledání se našly. Uf!!!
Tak až teď zasloužená odměna v podobě několika šálků negerskýho potu a vynikající dort od Veru. Kůže, kosti, krev, voko... Mňam!!!
Než se všechno uklidilo a odvozilo, byly dvě ráno skoro. No, tak to jsme si mákli teda. Zas ale odměnou byl hezkej pocit z až na výjimky dobře odvedený práce a povedený akce. Zlepšovat je vždycky co. Naštěstí tohle holky dotáhly už prakticky k dokonalosti, takže teď je to jen o kosmetice...
No a poščál se letos někdo? Ale samozřejmě! Dle toho, co se povídalo po skončení, tak dvě pani počůraný, jedna pozvracená a jeden steroid na pokraji nervovýho zhroucení. Hej, pic!