Korunka v kopcách…
… aneb Na noc do Černolic k babi a dědovi…
Už třetím rokem na Kótě nad Černolicema stojí malá zajímavá rozhledna. Paradoxně zatím nebylo kdy se na ni podívat…
Proto jsme využili situace a faktu, že budeme spát u našich na chatě a domluvili se s Matějem, že tam vyrazíme. Přemejšleli jsme jen, jestli rovnou, nebo nejdřív hodíme do chaty bágly a pak vyrazíme. Zvítězil ale rozum, bylo nám jasný, že jakmile si v chatě sednem a strčíme čumák do horkýho kafe, bude po Korunce…
Po fotbale jsme to z Řitky vzali kolem rybníka do esíčka k zámku a odtud mezi loukama nahoru do lesa. Cesta mezi zelenejma stromama nádherná, jaro kouzlí, ale byla taky dost rozmáčená. Tak jsme si museli koukat pod nohy. Sotva jsme lezli, nebo minimálně já, to je nutný přiznat. A bude hůř ještě. Ale však to není daleko. Ty tři kilometry, to zvládneme. Po kraji lesa jsme se pak přesunuli až za Brandejsovu hrobku a vylezli za chvilku na spodní cestu. A zatočili hned doleva a nahoru, jako bychom chtěli jít k vysílači a na Hvíždinec. Prostej důvod, lepší teď vylézt na hřebenovku a pak už jen po rovině a dolů, než to vzít přes ves a pak se drápat do kopců…
V lese nádherně, vůně stromů, trávy, listí, zpěv ptáků,… jeden by neřek, že jsme v podstatě na kraji Prahy…
Na Červený hlíně jsme byli za pár minut a pak už jen přes pískovnu na Kótu…
Hele,… není ta rozhledna nějak nakřivo?...
No, je to tak. Ouředně (dle map cézet) má tvar rotačního hyperboloidu s nakloněnou osou. Tak to bude ono…
Kruci ale, nemohli jsme si vybrat lepší podmínky. Teda, nemám na mysli náš aktuální fyzickej stav a těch 119 schodů nahoru. Ale z těch 30 metrů nad terénem byl pak naprosto geniální výhled. Okolí jako na dlani, Praha, Kladno, doprava přes Vltavu a Sázavu, nahoru na Rakovnicko…
Co ale byl fakt mazec, že,… byť velice zlehýnka,… byly vidět Krkonoše, Jizerky, Krušný hory a Milešovka s Řípem!!! To je mazec!!! To je nějakejch 130 kilometrů vzdušnou čarou plus!!!...
Chtěli jsme to u paty hyperboloidu oslavit, ale se nám nepovedlo provést platbu přes QR kód, tedy jsme si nemohli ze samoobslužný ledničky nic dopřát. Ale to přeci vydržíme. Sešli jsme kol Mohyly ke hřbitovu a než jsme prošli kolem hřiště na křižovatku, už babiška vartovala u vrátek. Takže jsme to oslavili nakonec ještě mnohem víc líp – horkým kafem a opečeným buřtem…
Musím kajícně přiznat, že večerní popovídání si a posezení se moc nekonalo. Sice jsme s mamkou seděli na verandě a snažili se vést plodnou konverzaci, alespoň, než se přetáhnou fotky a videa. Ale mi u toho padala hlava. Nakonec jsme to rozumně vzdali oba, věda, že v neděli se vstává brzo…
Tahle návštěva Černolic měla pro mě ale nakonec ještě jeden a mnohem hlubší význam. Asi poprvé jsem viděl na fotce svýho dědu z tátovo strany. Umřel v roce 1961, takže jsem ho zažít nemoh. Silnej chlap, těžce pracující celej život. Přežil túru po německejch koncentrácích, ale stálo ho to zdraví…
No,… tak až pozejtří budou všichni vlezdoprdelkové adorovat z Prahy vítězně ustoupivší Schőrnerovu armádu směrem k americkejm jednotkám, zrádce Vlasovce, snažící se na poslední chvíli si zachránit krk a naše milovaný banderovský naciky, kteří nás bezesporu v roce 1945 společnejma silama osvobodili, já si najust vzpomenu zrovna na dědu. A na babičku a společný květnový procházky na Olšanský hřbitovy k pomníčkům. Já totiž vím a nezapomínám…